Vzpomínková stránka na bezva partu
Oddíl ABC
2. chlapecký oddíl Junáka Pardubice
Kluci Zlatého skarabea
Pokladové příběhy
Pokladová hra, která trvá od konce zimy do tábora, je založena na následujících příbězích ze života indiánských hochů z kmene Zlatého skarabea.
Poklad Zlatého skarabea
základní příběh - rok 1993
Příroda se pozvolna probouzela k životu. Bylo pozdní jaro. Ticho, které vůkol panovalo, narušil jakýsi pohyb. Po opuštěné lesní cestě kráčel mladý indiánský chlapec. Cílem jeho cesty byla nevysoká skála uprostřed lesa. Vylezl na ni, aby se rozhlédl do kraje. Na jeho obličeji bylo vidět uspokojení, když před sebou viděl v různých místech hořet několik malých ohňů. Zpráva všem tedy došla.
Stejně pomalu sestoupil na zem a zamířil k nejbližšímu ohni. Zahlédl tu indiánského chlapce, kterak sedí u malého ohníčku a mlčí. Čeká na někoho neznámého, který mu poslal záhadný obraz člověka s tvrdými rysy ve tváři ošlehané větrem. Bylo slyšet jen temný praskot páleného dříví, kterým se oheň vydatně živil.
Mladý bojovník vystoupil na malou planinu před něj a tiše přisedl k ohni. Vzal si do rukou portrét muže a chvíli na něj hleděl. Hleděl na tvář starého muže, jehož obličej vyzařoval statečností.
"Ten muž se jmenoval Drej a byl náčelníkem velkého kmene. Nežilo se jim špatně. Samozřejmě, jednou to bylo žití dobré, jindy zase ne, ale to vždy patřilo k existenci jejich kmene. Rozdělila je však zloba, nepřátelství a neschopnost pochopit jeden druhého. Drej chtěl kmen udržet za každou cenu a tak ustupoval ve svých požadavcích na ostatní, ale těm to nestačilo a kmen se rozpadl. Žili spolu dlouho a mohli i dál, pokud by chtěli přiložit ruku ke společnému dílu. Stálo by je to odříkání, ale i velkou radost. Nevážili si své historie a rozešli se."
Chlapec pozorně naslouchal vyprávění cizince. Ten mu ukázal malou levhartí bederku. "Toto je původní bederka vašeho kmene. Vidím, že ty již máš jinou.
Oblékni si ji na sebe. Vydej se pak do kraje, a hledej chlapce ve stejných bederkách. Neptej se, kde je máš hledat. Jdi za hlasem svého srdce."
Mezitím, co se chlapec převlékal, neznámý mladík hleděl do plamenů ohně. Chlapec v levhartí bederce se potom před něho postavil. Popřál mu mnoho štěstí a chlapec vyrazil v jemu určenou stranu. Netušil, že v tu samou chvíli na několika jiných místech čekají další chlapci na stejného cizince, aby podstoupili stejnou cestu jako on.
Putovali dlouho.
Procházeli lesy, slézali skály, brodili se potoky a prožívali různá dobrodružství. Po nějaké době se všichni nakonec opravdu sešli. Mladíka, který je k cestě vyzval, nalezli na kraji velkého lesa. Seděl na kameni v blízkosti velkého dřevěného kříže. Když se jich ptal na setkání s chlapci v levhartích bederkách, všichni se shodli, že setkání byla velice přátelská a podivili se, že se Drejův kmen vůbec mohl rozejít.
"Váš kmen se zde kdysi sešel díky nálezu velikého pokladu, který nalezli chlapci jako vy. Ten poklad patřil kapitánu lodi jménem Zlatý skarabeus. Byl ukryt zde v lese v mohyle toho kapitána. Chlapci vykonali velkou a únavnou cestu, až došli na místo, kde nalezli tento poklad. Dodnes tu ta mohyla je a tyčí se nad ní jak vidíte starý dřevěný kříž. Šli jste také po stopách Zlatého skarabea a nalezli jste nejen poklad, ale i čisté přátelství, čestnost, věrnost a všechny ty krásné věci, které váš kmen hochů Zlatého skarabea vždycky držely pohromadě. Scházejte se tu a vyprávějte si zde vaše příběhy z těchto cest. Příběhy plné dobrodružství a čistého přátelství."
Když chlapci vše vyslechli , byli velice nadšení. Slíbili si věrnost a chuť pracovat pro společnou věc. Každý dal na mohylu ke kříži, který je tak spojoval, útlý svazeček polních květin a pozvolna odcházeli. Společně - jako pravý přátelé. Brzo se tu sejdou znovu aby mohli vyslechnout první příběh z pokladů Zlatého skarabea.
Poklad Sedmi pečetí
první příběh hochů Zlatého skarabea - rok 1994
Starý dřevěný kříž na rozhraní lesa a veliké louky nečekal moc dlouho na jejich první příběh.
Příběh chlapce s medvědím drápem pověšeným na šňůrce z kůže kolem krku.
Od svého setkání s mladým bojovníkem, který ho poslal hledat ostatní hochy Zlatého skarabea, šel dlouho a stále nikoho nepotkával. Několikrát přespal pod širým nebem. V jednom z těch dlouhých dnů byl ale velice unaven a tak ulehl na holou zem velice časně.
Měl ale neklidný spánek plný neklidných snů. Ráno bylo jako každé jiné. Protřel si oči a uviděl v trávě lebku berana. Pozorně si ji prohlédl a připevnil na vedle ležící dlouhý klacek. Bude to pěkná opěrná hůl, blesklo mu hlavou.
Od rána uplynulo již několik hodin a nic zvláštního se nedělo. Hůl s lebkou mu byla skutečně oporou. Procházel právě lesem, který lemoval jakousi loučku. Bylo tam však něco světlého v zeleni trávy.
Co by to mohlo být?
Vyšel tedy z lesa a čím více se blížil, tím byl překvapenější.
Na trávě totiž ležel indiánský chlapec v levhartí bederce připoutaný k zemi. Byl to ten, kterého hledal. Ruce a nohy měl připoutány k dřevěným kůlům zabodnutým v zemi. Mohl se tedy jen velmi málo pohnout. Bylo vidět, že je u konce svých sil.
Viděl suché rty neznámého a tak běžel k potoku nabrat vodu do dlaní a vlít mu ji do jistě vyprahlého hrdla.
Všiml si, že chlapec je nejen připoután ke kůlům, ale provazy jsou u každého kůlu zapečetěné. Těch pečetí bylo šest. Hned se vrhl k té nejbližší a chtěl ji rozlomit. Zarazilo ho ale tiché vykřiknutí:
"Prosím tě, ne! Nesmíš rozlomit ty pečetě. Byla by to má i tvá smrt. Jestli mi chceš pomoct, musíš najít po kraji sedm pečetí a splnit jejich úkoly. Teprve potom je budeš moci rozlomit. Tajemství sedmé pečetě se dozvíš až bude čas."
Čekala ho tedy cesta do neznáma. Nevěděl, kam má jít, ale šel. Postupně nacházel všechny pečetě. Velice unavený jsem se potom vrátil po mnoha hodinách zpět. Opíral se o svou hůl s beraní hlavou.
Bledý cizinec, když ho uviděl, těžce vypravil mezi rty: "Věřil jsem, že se vrátíš. Zvedni svou berlu s beraní hlavou směrem ke slunci, rozkroč se a opakuj po mne. Pane můj, ty, ze kterého sálá životadárné světlo a teplo, dovol mi, prosím, osvobodit zajatce sedmi pečetí ve jménu všech krásných lidských vlastností."
Při jmenování těchto vlastností se lebkou dotýkal pečetí. Vzápětí je všechny postupně rozlomil. Pomohl chlapci vstát.
Všiml si, že tráva pod jeho tělem se dá zvednout. Tam teprve uviděl to, co chybělo - sedmou pečeť. Říkal si, že je určitě lákavé ji rozlomit, ale rozhodl se, že ji tu nechá pro ty, kteří přijdou po něm.
Uložil tedy pečeť zpět do země a zakryl ji trsem trávy.
Opouštěl toto místo s radostí. Měl vedle sebe nového kamaráda, který byl nadšený myšlenkou spojit hochy Zlatého skarabea opět dohromady. Dostal o něj na památku jejich setkání, medvědí dráp.
Vyrazili spolu dál do kraje. S vírou, že najdou další chlapce, kteří budou chtít spojit své síly pro společnou věc.
Poklad Pána prstenů
druhý příběh hochů Zlatého skarabea - rok 1995
Tal byl jedním z mnoha chlapců, kteří se u malého ohníčku sešli s neznámým bojovníkem v levhartí bederce.
I on měl za úkol znovu spojit hochy Zlatého skarabea.
Putoval již několik dní a nepotkal ani živáčka. Bylo mu smutno. Neměl vedle sebe přítele, se kterým by si mohl povídat. Všude bylo jen nepřátelské ticho a pusto.
Asi pátý den jeho putování, zaslechl vzdálené burácení tekoucí vody. Chtěl si nachytat trochu ryb, a tak přidal do kroku. Potok protékal kamenitým korytem. Po rybách ani památky.
Už se chtěl zklamaně vrátit, když zaslechl za sebou praskot větviček. Někdo šel jeho směrem. Rychle se schoval. Po chvíli spatřil chlapce, který měl provazem svázané ruce dozadu a za ním dalšího člověka. Chlapec měl na sobě levhartí bederku.
Netvářil se poníženě, naopak měl ve tváři velice klidné rysy. Jeho věznitel měl černou bederku a na hrudi tři spojené prsteny. Tal už o něm kdysi slyšel. Říkal si Pán prstenů a to, co o něm slyšel, nebylo nic hezkého. Počínal si k chlapci velice hrubě. Neustále jej postrkoval a pobízel k rychlosti.
Přešli kolem a pokračovali k blízké skále.
Tal šel pomalu za nimi. U skály Pán prstenů chlapce přivázal ke stromu. Příliš se nemohl hýbat, ale bylo na něm vidět, že je statečný a snese i bolestivá pouta, kterými byl připoután ke stromu. Byl mu tím velice sympatický.
Když potom Pán prstenů od něj odešel, připlížil se Tal opatrně k němu. Zezadu mu přitiskl ruku na ústa, aby se nelekl a nevykřikl. Snažil se uvolnit ruce a po chvilce se to i podařilo. Nyní už jen pouta na nohou.
Náhle Tala kdosi zezadu pevně chytl a hodil s ním o zem. Tal se otočil a z hrůzou v očích se díval na tři spojené prsteny na hrudi indiána s černou bederkou.
Musel mu dopodrobna vysvětlit, proč tu je. Mluvil o historii Zlatého skarabea i o důvodech jeho počínání, pomoci v nouzi neznámému příteli. Koutkem oka si všiml, že i chlapec poslouchá velice pozorně.
Pán prstenů reagoval na Talova slova naprosto nečekaně. Řekl, že se mu velice líbí to, že chce zachránit kmen.
Dá jim oběma šanci se zachránit. Měli mu jen ukázat sílu svých svalů. To byla pro ně hračka.
Tal sklidil uznání obou při velmi lehce zvládnutých klicích, čímž osvědčil sílu svých paží.
Jeho nový přítel zase ohromil tím, že ve veliké rychlosti dokázal udělat velké množství sedů-lehů, což svědčilo o pevnosti jeho břišních svalů.
Bylo krásné být opět volný. Oba dostali možnost opustit území Pána prstenů. Talovi bylo daleko veseleji. Oba měli na hrudích spojené prsteny, které jim věnoval Pán prstenů.
Bylo příjemné jít s přítelem, kterého tak nenadále našel. Přítele, o kterém se dozvěděl, že se jmenuje Kir. Musel však ještě cosi vykonat. Vyhledá Tala a hochy Zlatého skarabea později. Popřál mu tedy mnoho štěstí a oba se vydali za svým cílem.
Poklad Tajemného řádu Delta
třetí příběh hochů Zlatého skarabea - rok 1996
Jak se Kir vlastně dostal do zajetí Pána prstenů?
Jeho příběh začal vlastně úplně nevinně. Seděl opřený o vysoký strom na kraji velkého lesa. Všude bylo krásné ticho, přerušované občas ptačím zpěvem.
Nic nenasvědčovalo tomu, že ho dnes čeká podivuhodné dobrodružství. Přemýšlel o tom, že bych měl něco podniknout, něco prostě zažít.
Jeho klid vyrušil zvuk, který tam vůbec nepatřil. Byl to praskot drobných větviček, jak na ně někdo neznámý šlápl. Kir se v mžiku schoval za strom, o který jsem se do té doby bezstarostně opíral.
Z lesa vyšel chlapec. Měl stejnou bederku, jakou měl on - tedy levhartí. S úžasem ale zpozoroval, že má oči převázané páskou z levhartí kůže. Přistoupil k němu. Chlapec nebyl jeho přítomností očividně překvapen. Putuje prý takhle už dost dlouho a hledá pomoc. Chtěl však vědět, co je Kir zač. Musel se k němu naklonit. Nemohl ho přece vidět a tak chtěl alespoň hmatem poznat jeho obličej. V té chvíli Kir věděl, že mu pomůže.
Sedli si do trávy a chlapec se dal do vyprávění.
Jeho kmen má řadu zvyklostí, pověr a zákazů. On jeden z těch zákazů překročil.
V hlubokém lese se ukrývá stará jeskynní sluj, která byla pro celý kmen celé věky zapovězená. Jen jejich čaroděj tam chodil usmiřovat zlé duchy. Vždy ho zajímalo, co v ní je. Proto do ní jednou vstoupil. Už si nepamatuje co tam uviděl, ale muselo to být něco hrozného, protože oslepl. Ani neví, jak se vůbec z jeskyně dostal ven.
Nastala pro něj hrozná doba. Kmenový čaroděj mu poradil, jak jedině usmířit zlé duchy. Měl nalézt někoho, kdo by měl tak velkou odvahu, že by strávil den a noc přivázaný do vchodu sluje. Dobří duchové mu pak prý poradí, jak zrak vrátit. Nikoho ale zatím nenašel. Jakmile se každý dověděl, jak nebezpečné místo to je, utekl od něj.
Chlapec domluvil a podíval se na Kira. Když řekl, že mu pomůže, doslova se rozzářil štěstím. Trvalo dlouho, než ke sluji dorazili. Veliký znak byl zdaleka viditelný. Byl jakoby zlatý.
Velké kolečko, v němž zářilo písmeno delta.
Kir nechtěl nic oddalovat a nechal se bez prodlení uvázat. Chlapec se s ním loučil velmi dojatě a on v jeho chování poznal, jaký má o něj strach. Věděl ale, do čeho jde a že mu musí pomoci. Když odcházel, bylo mu smutno. Očima ho zachytával až do poslední chvíle, než zmizel úplně z dohledu.
Osaměl.
Celý den probíhal nezvykle klidně. Kir byl nesmírně unaven, a tak velice brzo usnul. Krátce po ranním rozbřesku ale něco uslyšel ve sluji za svými zády. Byl to jakýsi šepot. Stále sílil a sílil, až se změnil ve srozumitelnou řeč. Zpozorněl a poslouchal tu řeč.
Dva hlasy se bavily o něm a jeho slepém kamarádovi. Proto nastražil co nejvíc uši. Vždyť teď se možná dozví to, proč tu vlastně je.
"Až přijde jeho kamarád, může ho rozvázat. Dáme mu svobodu na pět měsíců. Musí ale vyrazit do kraje a pokud chce slepému chlapci pomoci, musí najít deset plodů vzácného stromu Mogamba. Jsou to velice vzácné plody, které vysávají z těla špatnost a dodávají mu laskavost a dobrotu. Pokud se rozloží po celém nemocném těle, či nosí u sebe, mají zázračné účinky. Je ale těžké je získat. Bude muset podstoupit řadu zkoušek, než jich bude mít požadovaných deset. Mimo to musí ve stejné době nasbírat živou vodu z co největšího počtu životodárných řek. Po pěti měsících se musí vrátit ke svatyni řádu Delta. Tam potom rozloží plody Mogamby po těle slepého chlapce a zalije je vodou z řek, kterou sám nasbíral. Výsledek bude stát za to. Řád Delta bude chlapce v levhartí bederce provázet a bdít nad jeho cestou."
Šepot opět slábl a slábl a byl méně a méně slyšitelný, až zanikl docela.
Kir netrpělivě čekal na příchod svého přítele. O všem mu dopodrobna pověděl. Chlapec zůstal u svatyně řádu Delta, když odcházel. Často se mu ve snech zjevoval obraz svatyně a její hlas mu říkal, co má dělat dál. To nejtěžší ho ale teprve čekalo. Nedařilo se mu vůbec nalézt desátý, poslední plod. Měl ale štěstí na dobré lidi a ti mi poradili. Měl jej nalézt na území jakéhosi Pána prstenů.
Při jeho pátrání ho ale právě on přepadl. Odvedl ho potom ke skále, u které měl sídlo a zde uvázal ke stromu.
Zde ho osvobodil ze zajetí Tal. Našel v něm velice dobrého přítele. Pán prstenů mu poradil, kde ten poslední desátý plod stromu Mogamba nalezne.
Ke sluji řádu Delta přišel s velkou nadějí, že slepému chlapci pomůže. Byl velice rád, že ho opět vidí. Rozložil plody kouzelného stromu Mogamba po jeho celém těle, vodu ze všech řek slil do skořápky velikého ořechu. Další události byly naplněny jen a jen radostí a štěstím. Po zalití vodou se plody Mogamba zachovaly zázračně. Jeho kamarád opět viděl. Byla to překrásná chvíle. V té chvíli se z nitra svatyně řádu Delta opět ozval známý šepot, který je oba zval dovnitř.
Vstupovali s trochou nejistoty, ale chtěli poznat její tajemství a to je vedlo stále vpřed do černočerné tmy.
Poklad Rytířů Zlaté brány
čtvrtý příběh hochů Zlatého skarabea - rok 1997
Je zajímavé se ještě dozvědět, jak nakonec Kir získal vytoužený desátý plod bájného stromu Mogamba.
Rozloučil se s Talem brzo po tom,co opustili území Pána prstenů. Nečekané dobrodružství je velice sblížilo, ale Kir měl namířeno ještě k jeskyni řádu Delta a jedna věc mu stále chyběla.
Desátý plod bájného stromu Mogamba. Nechtěl příliš Tala znepokojovat, ani ho zrazovat od jeho další cesty. Stejně věděl, že přátelé, i když se od sebe na čas vzdálí, se později opět sejdou - a to o nich věděl naprosto bezpečně.
Proto se velikým obloukem vracel k území Pána prstenů. Tentokrát se tam vůbec nebál jít. Věděl, že mu Pán prstenů věří a nakonec, že není tak špatný, jak se o něm mluvilo. Konečně byl na místě, kde se měli sejít. Sedl si na veliký kámen, který tu jistě leží miliony let. Nečekal vůbec dlouho. Náhle se někdo zlehýnka dotkl jeho ramene. Pán prstenů.
Kir se trochu lekl, ale Pán prstenů se k němu choval velice přátelsky. Pečlivě mu vysvětlil cestu k desátému plodu a Kir s nadšením zjišťoval, že to není vůbec daleko a tak bude u jeskyně řádu Delta velice brzo. Na rozloučenou mu ještě řekl, aby na sebe dával pozor, že na cestě jistě budou i překážky a velké nepříjemnosti.
Rozloučili se.
Od setkání s Pánem prstenů uplynuly jen asi dvě hodiny, když na široké lesní cestě zahlédl do písku vyrytý podivný znak. Nejlépe by ho přirovnal k šišatému kruhu s různě vloženými deseti větvičkami. Byl protažen do šipky tak, že to přímo nutilo dát se tím směrem. Kir opustil tedy bezpečnou cestu a vydal se do neznámého, hustého lesa.
Občas zahlédl znak podobný tomu z cesty, namalovaný na kameni, nebo jen na kousku březové kůry.
A pak ho uviděl!
Na sluncem prozářené lesní pasece stála podivná dřevěná stavba obrácená směrem ke slunci a na ní vystaven účinkům slunečních paprsků, byl připoután chlapec. Kir k němu přišel blíž a trochu se lekl.
Měl totiž na obličeji škrabošku s otvory jen pro oči. Měla stejnou barvu, jako jeho bederka - levhartí. Rozhlédl se kolem. U nohou chlapce bylo vyrovnáno dvanáct kulatých misek, obrácených dnem vzhůru. Chlapec se pohnul.
Kir věděl, že při své cestě minul potok a tak rychle běžel pro trochu vody. Až teprve když mu svlažoval jeho sluncem a žízní vyprahlé rty, si všiml změti provázků, které křečovitě držel v ruce.
Hned poznal provázkové písmo starých Aztéků.
Jeho prsty hbitě přejížděli od uzlíku k uzlíku. Před očima se mu začal odvíjet příběh Rytířů Zlaté brány.
"Chlapec zde ležící skládá jednu z deseti zkoušek Rytířů Zlaté brány. V rámci ní čeká na své vysvobození od neznámého indiánského chlapce, který svou slušnou, rytířskou povahou a chytrostí je k tomu přímo předurčen. Před sebou má 12 misek obrácených dnem vzhůru. Může se ale podívat pouze pod pět z nich. Ty správné najde tak, že natáhne od prstů připoutaného chlapce dva provazy, které překříží nad nimi v různých délkách. Pod miskami nalezne odpověď, jak chlapce osvobodit. Za svůj čin bude odměněn. Pokud překříží provazy na druhé straně konstrukce, nalezne to, po čem touží nejvíce. Svou škrabošku uvázaný chlapec nemůže sundat po celou dobu svých zkoušek. Rytíři Zlaté brány patří mezi nejoddanější ochránce slušnosti, věrnosti, upřímnosti, pravdomluvnosti, obětavosti, a přátelství. Být jedním z nich je čest. "
Prsty se zastavily na posledním uzlíku provázkového písma.
Kir cítil, že ten na koho zde uvázaný chlapec čeká, je on. Rozvinul tedy provazy od jeho rukou a různým překřížením nad miskami zjistil, jak ho má osvobodit.
Byl mu velice vděčný. Měl nefalšovanou radost nad splněnou zkouškou.
Společně potom spolu překřížili provazy na opačné straně konstrukce a Kir zde nalezl ke své nesmírné radosti poslední, desátý plod Mogamby.
Byl velice šťastný.
Chtěl se neprodleně vydat na cestu. Vždyť ho čekal nejen slepý chlapec u jeskyně řádu Delta, ale především jeho přítel Tal, na něhož se moc těšil.
Chlapec ho ale ještě na chvíli zastavil. Poděkoval mu za pomoc a na rozloučenou řekl, že by byl velice šťasten, kdyby Kir a jeho přítel Tal byli přítomni jeho poslední zkoušce, která se bude konat ve Zlaté bráně. Slíbil mu to a pospíchal k jeskyni řádu Delta.
Poklad Šankarových kamenů
pátý příběh hochů Zlatého skarabea - rok 1998
Jak Kir slíbil, vydali se s Talem do Zlaté brány.Šli již dlouho a nepotkali nikoho kromě zvěře, která je bez bázně pozorovala překvapenýma očima, protože dosud nespatřily takového tvora jako je člověk. Vůbec nevěděli, kde se nachází. Oba totiž v těchto končinách nikdy nebyli.
Asi po sedmi dnech došli na rozcestí tří cest. Bylo krátce po poledni, když Kir spatřil někoho ležet na cestě před nimi. Rychle k němu přiběhli.
Byl to chlapec oblečený velice podivně. Horečnatě drmolil cosi o svém poslání. Dotáhli ho do příšeří lesa a sehnali trochu vody. Když se napil, vypadal už lépe. Řekl, že se jmenuje Rhan a že hledá lék pro svého náčelníka, který je postižen nesmrtelností. Je již tak starý, že musí být stále na lůžku. Nevidí, neslyší, jeho tělo nemá sílu se pohybovat a vypadá jako živá mrtvola. Nezemře na žádnou nemoc. Ta mu jen způsobí pouze další bolest. Nelze jej připravit o život jiným způsobem. Velký duch na něho seslal kletbu za jeho pýchu, která vedla až k tomu, že se prohlašoval za boha.
Teď je tedy nesmrtelný jako bůh a on hledá lék na tuto podivnou chorobu.
Ten lék se nachází v říši mrtvých. Tam se však dostanou pouze mrtví a nebo ti, kteří projdou bránou. K jejímu otevření jsou však potřeba tři klíče - takzvané Šankarovy kameny, které se vloží do podivného obrazce se znakem šesticípé hvězdy u vchodu do říše mrtvých, do níž vstupem je stará polorozpadlá chatrč.
Rhan jim ukázal mapu míst, kde jsou zakresleny cesty k oněm kamenům i k té chatrči. Je možné je nalézt na určitých místech v kraji, která tvořila na mapě trojuhelník. Mimo Šankarových kamenů je potřeba za pomocí složitých měření naléz uvnitř trojuhelníku místo, které ukrývalo lahvičku se Šalmungovým olejem, který je potřeba na vstup do říše mrtvých.
Rhan byl velmi vyčerpaný dlouhou cestou a proto, aby Kir a Tal pomohli jeho náčelníkovi i jemu samotnému se ani dlouho nerozmýšleli a nabídli Rhanovi svou pomoc.
Cesta ke Zlaté bráně musí zatím tedy počkat.
Rhan zůstal s Talem s tím, že až se zotaví, oba počkají v lese u chatrče, která je vstupem do říše mrtvých.
Kir ale musel spěchat.
Podle Rhana je totiž možné vstoupit do temnot jen jeden den v roce. Moc času tedy neměl. Nejdříve musel pro lahvičku se Šalmungovým olejem. Mohl tam jít pouze za nočního svitu měsíce, ale za pomoci mapy to místo bez problémů našel.
Šankarovy kameny - jakou asi oplývají kouzelnou mocí, že lze za jejich pomoci vejít do říše mrtvých ?
První místo bylo v blízkosti prastarého stromu, pamatujícího dobu před sedmi sty lety. Měl barvu žlutou jako slunce na obloze .
Další kámen Kir nalezl pod úpatím velkého kopce. Měl barvu modrou jako čistá letní obloha.
Zbýval poslední ze tří Šankarových kamenů. Barvu měl zelenou jako jarní tráva a byl ukryt pod stěnou velkého skalního útvaru.
Kir tedy vyrazil zpět ke svým přátelům.
Čekali na něho jak bylo ujednáno před lesním domem. Rhan byl velice šťastný. Děkoval mu za pomoc a řekl, že se mu náčelník jistě bohatě odmění. Potom všichni vstoupili do toho podivného domu.
Uvnitř byla jen jediná místnost a v ní veliký nepořádek. Rhan si všiml, že na starém zrezivělém hřebíku naproti dveřím, visí stará píšťala. Zapískal na ni. Odpovědí mu byla vzdálená ozvěna kdesi před domem. Stiskl tedy kliku dveří a prudce otevřel.
Ocitli se v nějakém jiném světě, do něhož byla chýše vstupem. Pomalu vykročili po cestě vedoucí do podivuhodného lesa stromů, různých barev a tvarů. Vše bylo tak neskutečné. Přišli až na malou loučku mezi stromy, v jejímž středu stál veliký černý kámen. Podle návodu na mapě Tal zasunul do otvorů ve znaku všechny tři Šankarovy kameny.
Kir si lehl na zem.
Dal svým přátelům lahvičku se Šalmungovým olejem a svěřil jim tak i svůj život. Na cestu do říše mrtvých totiž nemohl jako tvor z masa a kostí, ale jen jako duch. O jeho neživé tělo se budou zatím starat pomocí oleje.
Zavřel oči a ucítil, jak na něho dopadly první kapky Šalmungového oleje a jak je roztírají po jeho těle. Cítil jejich doteky čím dál míň a míň, až se propadl zcela do prázdna.
Otevřel oči a vstal. Viděl své přátele, jak stále roztírají olej po jeho neživém těle. Pokud budou o tělo dobře pečovat, budu se moci do něj po své cestě opět vrátit a zase žít.
Zahřmělo a uhodil blesk a po něm další. Ten uhodil do země přímo před něj. Když se vzpamatoval, zela přede ním díra a v ní schody vedoucí kamsi dolů.
Vydal se tam.
Po dlouhém sestupu došel až na dno. Před sebou v dálce zahlédl světlo. Běžel k němu. Na konci chodby, která vyústila do osvětleného sálu seděla na kamenném stolci ohromná černá bytost.
Nepodobná ničemu, co kdy viděl. Promluvila strašlivým hlasem rozléhajícím se po celém ohromném sále : "Veliký duch mi dovolil uzdravit toho domýšlivce. Zde máš lék, který jej uzdraví."
Bytost pokynula jednou ze svých nesčetných rukou a před Kirem se objevil dřevěný stůl a na něm lahvička s modrou tekutinou. Kir se uklonil a vzal lahvičku ze stolu. Otočil se a prošel chodbou až ke schodům. Nahoře bylo vidět denní světlo. Vystoupil na povrh a uviděl zase své přátele, kteří stále roztírali olej po jeho těle. Teď ještě musel někam ukrýt lahvičku s lékem, abych ji jako živý tvor mohl najít a vyzvednout.
Cítil, že se už musí vrátit do svého těla.
Jeho mysl opět upadla do prázdna a jen v dálce cítil doteky prstů svých přátel. Ten vjem byl silnější a silnější, až jej cítil zcela zřetelně. Otevřel oči.
Byl opět živý. Opět mezi přáteli. Pomohli mu na nohy a on je zavedl až k místu, kam ukryl lahvičku s lékem. Jaké bylo ale Kirovo překvapení, když spatřil nejen lék, ale také úhledně složenou kmenovou levhartí bederku.
Dovtípil se.
Navrhl Rhanovi, aby se stal jedním z hochů Zlatého skarabea a dal mu do ruky levhartí bederku. Bylo vidět, že je šťastný. Hned se do ní převlékl a slíbil, že jakmile předá lék náčelníkovi, tak je vyhledá u Zlaté brány.
Kir a Tal se rozloučili a pokračovali ve své cestě šťastní z toho, že nalezli dalšího přítele mezi hochy Zlatého skarabea. Čekala je ale Zlatá brána a její rytíři.
Poklad ve znamení Draka
šestý příběh hochů Zlatého skarabea - rok 1999
Od setkání se Rhanem zapadlo slunce za obzor už několikrát.
Bylo krátce po poledni, když Kir a Tal uslyšeli na lesní cestě mezi skalami za sebou podezřelý hluk. Oba se co nejrychleji schovali, protože v tomto kraji nebylo příliš bezpečno. Nemuseli čekat příliš dlouho.
Po cestě běžel neznámý chlapec. V místech, kde opustili cestu se zastavil a vrátil o pár kroků zpět. Tam se sklonil k zemi a rukou prohledával trávu. Na chvíli si i klekl a rozhlédl kolem. Překvapivě se zadíval směrem do místa, kde byli oba ukryti.
"Jsem moc rád, že jsem vás našel", řekl a při své řeči vstal. Kir i Tal se váhavě zvedli. Vůbec nevěděli, co od něho můžou očekávat. Byl jim ale něčím povědomý. Ano, vždyť přesně takové oblečení měl na sobě Rhan, když ho poprvé potkali.
To už k nim došel a celý šťastný pravil :"Díky bohu, jste to vy. Měl jsem vyhledat dva chlapce, kteří nosí levhartí bederky. Jsem Zak, nejlepší přítel Rhana a musím s vámi nutně mluvit."
Mluvil velice překotně a tak si řekli, že bude nejlepší, když si odpočine a pak jim vše poví. Rozdělali malý oheň a usedli k němu. Už byl klidnější, ale bylo na něm znát, že jeho zpráva nesnese odkladu.
" Jak jsem řekl, jsem nejlepší přítel Rhana a ten mi o vás vyprávěl s takovým nadšením, že jsem chtěl hned s ním odejít z kmene a přidat se k vám. V den, kdy se Rhan vrátil, byl náčelník pro své nesnesitelné bolesti obzvláště zlostný. Všichni byli proto velice rádi, že ukončí jeho trápení. Vždyť donesl to nejcenější - lék proti jeho nesmrtelnosti. Rhan tedy vešel do náčelníkovy chýše, nalil lék do malé dřevěné misky a dal mu jej do rukou. On začal hltavě pít nápoj, který ho měl konečně zbavit nesmrtelnosti a tím tedy i života. A pak se stala ta hrozná věc.
Rhan stál asi až příliš blízko jeho lože, protože v okamžiku smrti, snad ve smrtelné křeči, náčelník odhodil misku se zbytky tekutiny právě do míst kde Rhan stál. Ten se chvíli nevěřícně díval jak tekutina stéká po jeho těle a po chvíli se zhroutil k zemi.
Šaman všem řekl, že starého a nemocného náčelníka lék zbavil života, ale mladého a zdravého Rhana uvedl do stavu žití - nežití. Nevěděl jsem jak mu pomoci. Naštěstí mi šaman poradil. Nejprve jsme Rhana na nosítkách odnesli na místo, kde přebývají duše našich zemřelých předků, tedy k Černé skále.
Do čela skály jsme ho pevně přivázali tak, aby stál a neupadl. Šaman si vzal jeho hlavu do svých rukou a dlouze k ní promlouval.
Poté mi poradil, že Rhana probudí k životu jen kolem jeho hlavy uvázaná bílá čelenka s nakresleným znamením Draka a do úst vložená Ambrosie - pokrm bohů. Tím se probere a bude opět žít."
Zak domluvil.
Kir i Tal byli oba překvapeni, co jim pověděl. Museli ale hned jednat, aby utrpení jejich přítele bylo co nejkratší. Vyrazili tedy do kraje všichni tři, bok po boku, protože usoudili, že společně dokáží víc, než pokud by se rozdělili.
Hnala je kupředu touha pomoci příteli a to byla ta nejdůležitější věc na světě.
Ta nádherná radost, když stáli pod úpatím Černé skály v ruce čelenku se znamením Draka a malou dřevěnou misku s připravenou Ambrosií. Rhan stál uvázán v čele této skály. Rychle mu uvázali čelenku a trochu pootevřeli ústa, do nichž vložili Ambrosii.
Nečekali dlouho. Po chvíli se Rhan začal probírat jakoby z hodně těžkého snu. Byl velice šťastný, že je vidí a oni také. Odvázali ho od skály a on jim dal na památku malé sošky, které ho tu celou dobu ochraňovali od všeho zlého.
Pro Zaka se samozřejmě našla levhartí bederka hochů Zlatého skarabea a všichni čtyři zamířili ke Zlaté bráně.
Poklad Takionské růže
sedmý příběh hochů Zlatého skarabea - rok 2000
Jejich cesta už neměla dlouho trvat. Zak, přítel Rhana, totiž k překvapení všech věděl, kde se území Rytířů Zlaté brány nachází a tak je celkem spolehlivě vedl. Věděl i to, že se Zlatá brána nachází asi uprostřed jejich území. Kupodivu všichni, které potkávali o nich věděli. Kir vnitřně cítil, že se blíží konečně k cíli. Až náhle stanuli před ní.
Byla přesně taková, jakou si jí představovali. Zářila v jasném slunci až je tím úplně ohromila. Přišli ale pozdě. Kirův přítel, kterého osvobodil ze zajetí sluncem rozpálené paseky, ukončoval jakýsi rituál. Přistoupil k němu jejich kněží, sňal z jeho očí škrabošku a rozvázal provazy, které jej poutaly ke Zlaté bráně. On se poté otočil a vstoupil dovnitř. Náhle se ale stalo něco, co je všechny na hodně dlouhou dobu poznamenalo. Rhan věděl, jak dlouho se Kir trmácel spolu s nimi ke Zlaté bráně, aby splnil slib a nezklamal důvěru.
Snad právě proto na odcházejícího Rytíře slabě křikl, aby jej na Kira upozornil, ale ten ho neslyšel a proto Rhan udělal asi největší nerozvářnost svého života. Rozběhl se za ním a vstoupil do Zlaté brány. Z jejího rámu vyšlehl náhle blesk, který ho zasáhl a on se jím zasažen zhroutil k zemi.
Všichni tři k němu běželi a s nimi i kněží a okolostojící Rytíři. Bohužel ale říkali, že už mu asi není pomoci. Nikdo nesmí vstoupit do Zlaté brány, aniž by byl jejím Rytířem. Za branou se totiž nachází svatyně, do které mohou pouze vyvolení.
Před mnoha lety tam prý vstoupil nedopatřením nějaký chlapec a byl také omráčen a měl zemřít. Jeho přítel ale podstoupil rituál po němž vstoupil do svatyně a požádal bohy o pomoc. A ti mu pomohli.
Kir věděl, že on musí svému příteli také pomoci.
Rhana uložili do měkké trávy před vchod do Zlaté brány a všichni čekali, co řekne místní kněží. Co je třeba udělat, aby Rhan byl opět tím správným a věrným přítelem jako dřív.
Kirův úkol měl být nejtěžší. Musí pro svého přítele trpět nejvíce. Rád to pro něj udělal. Byl proto kněžím uvázán do Zlaté brány.
Měl tu být do té doby, než Zak a Tal seženou věci potřebné k záchrannému rituálu. Ze všeho nejdřív museli na nehybnou hruď Rhanovu z malých kamínků vytvořit obrazec Takionské růže, která jej měla ochraňovat po celou příští dobu. Nikdo z nich obraz této růže nikdy neviděl. Měla velmi zvláštní tvar. Podle Rytířů prý ale pochází ze svatyně nacházející se za Zlatou bránou a je darem bohů. Poté se již oba vypravili do kraje.
Když se vrátili, měli u boku zavěšena jakási kolečka s nápisy a známou žlutou čutorku se Šalmungovým olejem. Co s tím vším budou asi dělat ?
Nejhorší bylo to, že do Zlaté brány mohl vstoupit jen Rytíř a Kir nemohl kvuli Rhanovi čekat tak dlouho než bych se jím stal.
Zak a Tal mu potvrdili, že Šalmungový olej na tomto území bude působit tak, že ho dokonale ochrání před účinky Zlaté brány. Začali mu tedy roztírat olej po těle a když skončili, rozvázali provazy a ustoupili do uctivé vzdálenosti. Teď bylo na něm to zkusit a projít branou do svatyně.
Kir zaťal zuby, přivřel oči, usilovně myslel na svého přítele a vstoupil do brány. Byl slyšet jen silný dunivý zvuk. Otevřel oči a uviděl velkou kamennou místnost, které vévodil oltář ozdobený kresbou Takionské růže. Na oltáři leželo několik plátěných sáčků šedé barvy. Vedle nich tu stál i jeho přítel - Rytíř. Upřímně se s ním přivítal. On mu také pomohl pochopit, co má dělat pro záchranu Rhana.
Kir vystoupil ze svatyně a prošel branou. Zak a Tal už na něj netrpělivě čekali. Poklekli všichni tři k Rhanovi. Kir kolem něho rozmístil šedé sáčky a vyžádal si drobná dřevěná kolečka, která chlapci donesli z cesty. Byla na nich jakási divná slova. Vždy každé přečetl a přiložil Rhanovi na hruď do míst, kde měl vytvořený obrazec Takionské růže.
A to vše napomohlo k tomu, aby se Rhan opět probudil k životu. Ze sáčků vyjmuli malé sošky, které je měli provázet jejich další cestou.
Chystali se vyrazit k domovu. Jen Kir věděl, že účinky rituálu Takionské růže podstoupené kvuli Rhanovi, neměli mít trvalé důsledky. Měli vydržet jen omezenou dobu, za kterou se měli dostat nejpozději ke vzácnému a jedinečnému stromu s propletenými větvemi veliké výšky, který by měl Rhana jednou provždy svou energií vyléčit.
Poklad svitku obnovy
osmý příběh hochů Zlatého skarabea - rok 2001
Kir, Tal, Rhan a Zak se jen neradi chystali odejít ze společenství Rytířů Zlaté brány. Vždyť tolik přátelství, pochopení a radosti všichni čtyři dlouho nepoznali.
Rhan si stále stěžoval na sílící bolesti hlavy a jen Kir věděl, že to znamená jediné. Účinky rituálu Takionské růže pozvolna vyprchávaly z jeho těla. Museli jít. Kir ještě naposledy vstoupil do Zlaté brány aby požádal o pomoc bohy jejich svatyně.
Uviděl před sebou velkou, do kůže vázanou knihu, opatřenou zlatým nápisem KNIHA OSUDŮ. Začal v ní pozvolna listovat. Četl příběhy z historie Rytířů a dospěl až k příběhu hochů Zlatého skarabea. Bylo to neuvěřitelné. Jejich příběh tu byl popsán velice starým a zašlým písmem, jakoby se stal před staletími.
Kir rozechvěně četl důvěrně mu známé věci o tom, jak ho přítel Tal vysvobodil ze zajetí Pána prstenů, jak zachránil Rytíře Zlaté brány od spálení sluncem, navrátil zrak chlapci u jeskyně řádu Delta, pomohl Rhanovi s hledáním léku proti nesmrtelnosti a posléze mu zachránil život u Černé skály. Nakonec četl i o zranění Rhana u Zlaté brány.
Ta kniha věděla co se stalo. Možná, že bude vědět i to, co se stane. Pokud tedy chce Rhanovi pomoci, musí číst dál.
Otočil stránku a nahlédl do budoucnosti. Byla to však budoucnost neveselá. Četl o jejich cestě ke stromu, jehož energie má Rhanovi pomoci. Při té cestě se má stát mnoho špatného. Jejich přátelství má být podrobeno mnoha zkouškám. Budou se prý hádat, nemít se rádi a nejhorší bylo to, že uzdravení Rhana má být zkaleno špatností, která vtrhne mezi hochy Zlatého skarabea.
Dočetl až do konce a bylo mu z toho všeho velice smutno. Věděl sice, že svého přítele Rhana zachrání, ale věděl i to, že hoši Zlatého skarabea budou mít velké problémy.
Se svěšenou hlavou vyšel ze Zlaté brány.
Pak jej ale něco napadlo. Není přece důležité, co je psáno v té knize. Tam se jen dozvěděl, co by se mohlo stát, pokud dovolí, aby se to stalo. Je přece šance to změnit.
Kir, Zak, Tal a Rhan se rozloučili se všemi Rytíři a vyrazili domů.
Po celou cestu Kir přímo uzkostlivě dbal na to, aby se ani mráček nedostal do jejich přátelství. Vždyť to vše je o toleranci a pokud mám někoho rád, tedy opravdu rád a je to můj přítel, nemůžu nikdy dovolit, abychom se na sebe mohli hněvat.
Podle Knihy osudů obcházeli strom, jenž měl Rhanovi pomoci, ve velkém okruhu. Místa, o kterých Kir podle Knihy věděl, že je tam čeká něco zlého, raději obešli a šli jinudy. Proto se jim špatnosti vyhýbali.
Přátelství mezi nimi bylo během téhle cesty stále větší a větší. Věděli , že prostě k sobě patří a patřit vždycky budou.
Rhanovi však bylo čím dál hůř a v závěru cesty ho společnými silami museli dokonce i nést.
Poslední noc na cestě.
Všichni cítili, že je poslední. Nad obzorem zářil obrovitý měsíc. Hvězdy svítily jako nikdy před tím. Kolem bylo ticho. Měli k sobě v tu chvíli hodně blízko. Kir věděl, že teď musí všem říci, co stálo v Knize osudů. Že jim musí říci o Svitku obnovy.
Podle staletého řádu Rytířů Zlaté brány se při rituálu očištění od všeho špatného musí napsat Svitek obnovy. Obnovy všeho, co bylo do té doby špatné. Každý na svůj pergamen napíše vše, co chce na sobě změnit. Co chce, aby na něm bylo lepší a hlavně čím on sám chce toho dosáhnout. Svitek obnovy bude pro všechny tím nejlepším důkazem toho, že něco špatného končí a něco o mnoho lepšího začíná.
Všichni čtyři ještě ten večer sepsali své Svitky obnovy a těšili se na druhý den.
A opravdu, ani netušili, jak je strom blízko. Kir věděl, co je třeba a tak hochům řekl co mají dělat. Jeho přivázali ke stromu. Na zem rozprostřeli velký kus tkaniny a na ni položili Rhana. Přes oči mu položili široký pruh látky. Zak poté Kira a Rhana potřel Šalmungovým olejem, který měl pro jeho ochrannou moc stále při sobě.
Tal začal pevným, ale tichým hlasem předčítat všechny Svitky obnovy, které včera pod měsíčním světlem napsali.
Byla to krásná chvíle.
Slyšeli, jak chce každý žít pro přátelství, jak chce každý dělat vše pro hochy Zlatého skarabea, aby se nezničila myšlenka, která je svedla dohromady.
Na památku si všichni odnášeli od stromu malou sošku. Bude jim navždy připomínat chvíle, kdy si slíbili změnit se k lepšímu.
A když v dálce uviděli vrcholky stanů ležení hochů Zlatého skarabea, věděli všichni, že jim už nic špatného nehrozí.
Proč ?
Protože hoši Zlatého skarabea si dovedou vážit svého společenství a přátelství v něm.
Poklad sluneční pyramidy
devátý příběh hochů Zlatého skarabea - rok 2002
Byla jasná hvězdná noc. Chvíle jako stvořená pro to, aby si hoši Zlatého skarabea mohli vyslechnout u své kamenné mohyly další příběh.
Dnes, stejně jako každý jiný večer, mezi ně přišel i jejich náčelník Drej. Většinou pouze naslouchal vyprávěným příběhům.
Mnozí hoši však nějak vytušili, že dnešní večer bude tím večerem, kdy jim bude vyprávět právě on.
Všichni se pohodlně usadili a s napětím očekávali další příběh.
Drej se dlouze rozhlédl po svých chlapcích. Všichni měli na něj upřené své oči a netrpělivě očekávali, kdy promluví.
"Všichni se mě velmi často ptáte, jací byli hoši Zlatého skarabea dříve, tedy v dobách, kdy jsem já sám mezi ně poprvé přišel. Pamatuji si ten den velice přesně. Bylo jaro, vše kolem nás rostlo a zpívalo. Tenkrát, stejně jako i dnes, přicházeli do našeho kmene chlapci mladého věku z různých blízkých i dalekých krajů. Přicházeli sem dobrovolně, s chutí prožít několik společných let svého chlapeckého života ve společenství přátel podobného věku.
Ve stejný den jako já přišel i chlapec jménem Dan. Už během vstupních zkoušek, které měly odhalit naše vlastnosti a schopnosti, jsme se velice spřátelili.
Stále mi na něm bylo ale záhadou, proč vůbec mezi hochy Zlatého skarabea přišel. Silou moc nevynikal a ostatních hochů se spíše stranil.
Během dnů, které jsme spolu trávili, jsem Dana učil mnoha věcem. Žádný sport mi nebyl cizí. V silových a myšlenkových soubojích jsem pravidelně vyhrával a porážel každého hocha.
Byli jsme s Danem spolu každou volnou chvilku. Byl neúnavný. Pokud měl nějaký problém s určitou zkouškou, byl jsem to já, kdo ho do ní zasvětil. Stále posiloval, běhal a vůbec se stále zdokonaloval. Zkoušky jsem měl hotové dříve než on, ale chtěl jsem vstoupit mezi hochy Zlatého skarabea se svým novým přítelem. Obdivoval jsem ho, s jakou houževnatostí se snažil. Jeho tělo v krátké době zesílilo i jeho povaha se změnila. Bylo to zázračné a radostné zároveň.
Jak jsme si já i on přáli, vstoupili jsme mezi hochy společně. Den, kdy jsme si směli poprvé vzít na sebe levhartí bederky hochů Zlatého skarabea, byl jedním z nejdůležitějších dnů našeho života.
Od té doby jsme měli právo účastnit se vyprávění příběhů. Konalo se každý večer po setmění u mohyly Zlatého skarabea. Oba jsme byli příběhy doslova nadšení, ale připadalo mi, že Dan je po každém příběhu nějak smutnější.Optal jsem se ho na to. Pokud má nějaké trápení - jsem tu já, jeho přítel, kdo mu pomůže. Trochu překvapeně na mne pohlédl.
Řekl však jen, že čeká, jestli někdo nebude vyprávět příběh o Sluneční pyramidě. Víc mi prý řekne, až příběh uslyší.
Asi za týden přišel do našeho tábora na návštěvu Jelen, dřívější z hochů Zlatého skarabea. Ten večer jsme se u mohyly bavili o různých věcech, ale stejně všichni čekali, co nám poví náš dnešní host - Jelen.
Řekl, že by nám rád vyprávěl tajemný příběh o Sluneční pyramidě. Všichni zpozorněli a můj přítel Dan málem vykřikl a chytil mne za ruku.
Cítil jsem, jak se chvěje.
Jelen vyprávěl o podivné skále kdesi v lesích, u které se nalézá malý útvar, v okolí všem známý jako Sluneční pyramida. Říká se jí tak podle zlatých stěn, které se stále třpytí jakoby na ně dopadaly sluneční paprsky. Skála však skrývá řadu tajemství. Prý mnoho špatných lidí uvěznila a již nepustila.
Ten večer jsem se od Dana dozvěděl, co zatím přede mnou skrýval.
Vyprávěl mi o svém bratrovi, který byl na obtíž celé jejich vesnici. Stále každého zlobil, obtěžoval, neuměl si vážit svých přátel, kteří mu chtěli pomoci. Proto ho stařešina kmene odvedl kamsi do lesů, kde ho nechal napospas Sluneční pyramidě.
Dan byl v té době ještě moc malý na to, aby tomu mohl zabránit, a i později, když uplynulo několik let, byl stále příliš sláb, než aby ho mohl jít hledat. Proto přišel mezi hochy Zlatého skarabea. Díky jim i díky mne poznal sílu přátelství i sílu svých paží a ví, že teď se mu podaří bratra zachránit.
Jelen nám druhý den řekl i to ostatní o Sluneční pyramidě. Nejen o cestě k ní, ale také to, že kdo chce někoho ze skály vymanit, musí si nechat od člověka, kterého považuje za svého přítele, na dlaň pravé ruky namalovat do obrysu pyramidy mystický obrazec.
Potom má vložit tuto dlaň přesně do obrysu stejného obrazce na skále. Měli jsme sebou vzít i bederku hochů na znamení, že za bratra a jeho chování ručíme nejen my, ale i hoši Zlatého skarabea.
Ještě před odchodem jsme si navzájem na dlaně svých pravých rukou namalovali obrazce, které by nám měli otevřít cestu za záchranou Danova bratra.
Čím víc jsme se přibližovali k cíli, tím víc jsme byli nervozní. Vždyť skála vyzkouší i nás. Pokud budeme nehodní, skála nás spolkne jako kdysi Danova bratra.
A pak jsme ji před sebou uviděli. Majestátnou a tmavou. Pozvolna jsme ji v bázni obcházeli a hledali něco, co by nás upozornilo na cíl naší cesty.
A náhle byla před námi. Sluneční pyramida. Na jejím třpytivém povrchu byl namalován podivný znak. Byla ale menší, než jsme si ji představovali.
Chtěli jsme ji zvednout a pootočit, jak nám radil Jelen. Nešlo to. Jakoby vážila několik tun. Proto jsme vedle ní položili levhartí bederku hochů Zlatého skarabea a začali prozkoumávat pestrou směsici obrazců na stěně pod pyramidou. S překvapením jsme nalezli i ty naše. Položili jsme na ně své dlaně.
Náhle se na skalním výběžku zavlnil vzduch a před námi stál chlapec v levhartí bederce přivázaný ke skále.
Byl to Danův bratr.
Scházelo jediné. Pootočit Sluneční pyramidou tak, aby znak namalovaný na jejím povrchu směřoval k přivázanému chlapci. Náhle byla lehká jako pírko a my byli šťastní, že se to povedlo.
Vrátili jsme se všichni tři zpět mezi hochy Zlatého skarabea. Danův bratr se nadšeně zařadil mezi nás a nebylo ani stopy po jeho dřívějších špatných vlastnostech.
Takovou sílu má přátelství mezi hochy Zlatého skarabea."
Náčelník Drej dopověděl svůj příběh.
Všichni ještě dlouho tiše seděli a přemýšleli o tom, co právě slyšeli.
Byli šťastní, že patří mezi hochy Zlatého skarabea.
Poklad Sluneční pyramidy - dokončení
Náčelník Drej dopověděl svůj příběh.
Všichni v té chvíli přemýšleli jen o jednom - jak oni sami by obstáli před Sluneční pyramidou.
Jsou natolik slušní, vlídní, pozorní, upřímní a přátelští jak si možná o sobě mysleli ?
Drej své chlapce chvíli pozoroval a pak k nim promluvil.
" Je dobře, že se nad sebou zamýšlíte. Je stále zapotřebí se zlepšovat. Vaši přátelé o tom jistě mohou mluvit nejlépe. Mnozí z vás jste třebas i nevědomky někomu ublížili. Proto by se měl vždycky najít někdo, kdo vás na ten prohřešek upozorní.
Myslím, že každý z vás by se měl vždy zamyslet, zda ve zlobě vaše rty říkají skutečně to samé, co říká vaše srdce.
Přátelství je mezi námi, v našem společenství Kluků Zlatého skarabea tou nejdůležitější věcí ! Na to, aby jste se hádali se svým přítelem, je život příliš krátký.
Nehledě na to, mi jistě sami potvrdíte, že nejvíc vás dokáže urazit ten, koho máte nejradši, tedy váš přítel.
Můj nejlepší přítel Dan, o němž jste dnes slyšeli příběh o Sluneční pyramidě nám donesl i 10 zákonů o přátelství.
Znáte je, slyšeli jste je mnohokrát.
1. Přítel je ten, kdo o nás všechno ví a má nás stále stejně rád.
2. Přátelství je založeno na symbioze - oba musí přispívat stejně.
3. Přátelé jsou k sobě vždy vlídní, laskaví a nenechají se strhnout hněvem.
4. Na světě se dobrému příteli nic nevyrovná.
5. Přátelé si pomůžou navzájem třeba i o půlnoci.
6. Přítel je ten, kdo přichází, když jiní odcházejí.
7. Přátelé jsou si věrní.
8. Když tě něco trápí - je tu tvůj přítel, který ti vždy zvedne náladu.
9. Stále dokazuj svému příteli, že o něj stojíš a že jsi jeho upřímný a bezvadný přítel.
10. Nikdy není tak pozdě, aby se problém mezi přáteli nedal řešit.
Vždycky se mi líbilo, že jste se zákony řídili a pokud na ně někdo i zapomněl, že se vždycky našlo dostatek vás ostatních, kteří jste ho na pochybení upozornili.
Za chvíli uslyšíte příběh o velkém přátelství, o přátelství, které by mělo mezi námi vládnou navždycky.
Poklad Jacka Kromvela
desátý příběh hochů Zlatého skarabea-rok 2003
Další hvzdná noc. Další příběh.
Kdo asi dnes bude vyprávět ?
Přihlásil se jeden ze starších hochů.
Všichni měli na něj upřené své oči a netrpělivě očekávali, až začne vyprávět.
„Jednoho dne do našeho tábora přiběhl udýchaný chlapec ve žluté bederce s černými pruhy. Jmenoval se Tesek a pocházel ze sousední vesnice. Byl se svým přítelem Doanem na lovu a když po několika dnech marného pátrání už konečně narazili na malé stádo daňků, Doan z ničeho nic zmizel.
Tesek žádal chlapce o pomoc. Dva přátelé Coran a Sarlac ihned jeho prosbě vyhověli a po krátké přípravě se společně vydali na cestu.
Po několika dnech putování, kdy se hoši velmi sblížili, se konečně dostali až na místo, kde se Doan ztratil. Odtud vedly dvoje stopy. Jedny Tesekovy, pokračovaly ještě asi sto metrů a pak se obracely a šly zpět. Druhé patřily Doanovy.
Ty se znenadání zastavily a potom zmizely úplně. Končily před jakýmsi skalním útvarem.
Hoši začali místo důkladně prozkoumávat.
Najednou Coran vykřikl překvapením. Tesek a Sarlac k němu přiběhli a přímo před ním spatřili na skále jakýsi znak.
Byl to zvláštní kruh, který tvořilo 12 nepravidelných útvarů.
Najednou odkudsi uslyšeli blížící se kroky. Všichni se schovali do blízkého křoví.
Za skálou se objevila postava vysokého chlapce.
„Doan!!“
Vykřikl Tesek
Všichni tři se vyhrnuli z křoví. Doan měl na sobě tutéž bederku jako Tesek. V ruce svíral malý kožený balíček.
Chlapci se k němu překvapeně přiblížili.
„To je můj přítel Doan,“ začal Tesek, „a toto jsou hoši Zlatého skarabea Coran a Sarlac. Vyhověli mé prosbě a šli mi pomoci tě hledat.“
„Děkuji vám z celého srdce,“ řekl Doan. Potom všechny vybídl, aby se posadili a začal vyprávět.
„Když jsme se s Tesekem od sebe odloučili, pokračoval jsem až na toto místo. Zde se mi před očima zatmělo. Když jsem oči opět otevřel, stál jsem na vrcholu zalesněného kopce. Přede mnou v kamenném, kruhu složeném z 12 kamenů stál opřen o strom chlapec v levhartí bederce.
Hned jsem ho poznal.
Byl to Jack Kromvel.
V našem kmeni se o něm hodně mluvilo. Odešel od nás kdysi k hochům Zlatého skarabea. Tam si našel přítele na kterém mu moc záleželo. Velice si spolu rozuměli a neudělali bez sebe ani krok.
Později, nikdo ani neví proč, o něj díky hádkám a nesvárům přišel.
Velice ho to vzalo a raději od kmene odešel neznámo kam.
Dívali jsme se na sebe několik dlouhých minut. I když jsme spolu nemluvili, rozuměl jsem mu. Přes ty kameny ke mně jeho řeč nepronikla, ale myšlenky ano. Nedaleko kruhu ležel na zemi malý kožený balíček. Vzal jsem ho do ruky a náhle jsem tu byl zpět. Balíček jsem měl podle myšlenek Jacka Kromvela otevřít mezi přáteli.“
Poté začal Doan balíček rozbalovat. Uvnitř byly dvě levhartí bederky.
Jedna pro Doana a druhá pro Teseka.
S chutí se do nich okamžitě převlékli.
V balíčku ale bylo ještě něco. Starý list pergamenu a na něm nakreslený plánek jakési cesty uprostřed pro ně již známého kruhu.
„No ano, už rozumím.“vykřikl Doan a svým přátelům řekl, aby ho následovali a na nic se neptali.
Šli dlouho a během cesty Doan sbíral různé věci potřebné pro pozdější dobu.
Na úpatí vysokého kopce se zastavili a Doan řekl, že jsou na místě. Ukázal jim znovu pergamen, na němž byl zakreslen nejen plánek, ale i kruh.
„Víte, to je kruh ze 12 kamenů. Kruh, který vězní Jacka Kromvela.“
Vím, jak těžko hoši Zlatého skarabea shání vhodné kamarády pro sebe. Ty nejlepší kamarády, na které je spolehnutí úplně ve všem. Dobrý přítel se hledá těžko a kolikrát musíte vynaložit spoustu sil, abychom ho získali. Jack Kromvela je právě takovým kamarádem, právě takovým přítelem. Jsme tu, abychom mu pomohli.
Ve vzdálenosti asi sto metrů od cesty do kopce je kamenný kruh. Nevím, jak se Jack do kruhu dostal a myslím, že nyní není správné se ho na to ptát. Z kruhu se vysvobodí tak, že se odvalí některé kameny. Je velice důležité odvalit ty správné a já vím jaké. Pojďme pomoci našemu novému příteli.“
Jak řekl, tak i udělali.
Jacka Kromvela našli přesně tam, jak jim Doan ukázal. Stali se z nich opravdu nerozluční přátelé. Společně se všichni vrátili ke kmeni hochů Zlatého skarabea s pocity velké radosti ze svého úspěchu a přátelství.
Ani netušili, jak moc svému kmeni pomohli..
Chlapec dopověděl svůj příběh.
Poklad dvanácti úkolů
jedenáctý příběh hochů Zlatého skarabea-rok 2004
Všichni kluci Zlatého skarabea se jasně pamatovali na ten večer, co se Tesek, Doan, Sarlac, Coran a Jack Kromvel vrátili zpět do jejich kmene.
Vůbec je nepřekvapilo, že přišli tři nový chlapci, kteří měli na sobě levhartí bederky.
Jack tu dlouho nebyl, ale přesto si na něho mnozí chlapci pamatovali.
On se však rozhlížel kolem sebe a očima hledal svého někdejšího přítele. Nikde ho neviděl a ani tady u kamenné mohyly, kde si chlapci Zlatého skarabea vyprávějí své příběhy, nebyl.
Chlapci se těšili na to, až jim bude vyprávět svůj příběh.
Příběh o tom, jak se dostal do kruhu složeném z dvanácti kamenů. A on je nezklamal a začal vyprávět.
Vyprávěl o tom, jak se pohádal se svým nejlepším přítelem a uraženě odešel. Po několika dnech narazil na jemu neznámý potok. Šel podél toho potoka, až uviděl kamennou mohylu, která se skládala z dvanácti kamenů.
Měl velikou zlost a tak tu mohylu zboural.
V tom se před ním objevil velký, v obličeji potetovaný, starý muž. Určitě pocházel z cizí země. Řekl, že se jmenuje Áron a je správcem této prastaré mohyly. Byl velice rozzlobený a to i přesto, že se Jack omluvil a pověděl mu o své hádce s přítelem.
Starý muž jménem Áron byl ale neoblomný.Dal Jackovi vybrat.
Buď splní tolik úkolů kolik je kamenů z jím rozbité mohyly, nebo ho uvězní v kruhu složeném právě z těchto kamenů.
Jack si samozřejmě vybral úkoly, protože nechtěl být uvězněn do konce svého života. Áron mu řekl, že na plnění úkolů má omezenou dobu a že mu můžou pomoci jeho nejlepší přátelé. Jack posmutněl, vždyť se pohádal se svým nejlepším přítelem a do osady Kluků Zlatého skarabea se styděl jít požádat o pomoc, protože z ní zbaběle utekl.
Začal tedy zkoušky plnit sám.
Byly velice namáhavé a stále víc a víc ho vyčerpávaly. Už rozuměl tomu, že by mu měl pomoci jeho přítel. Ten byl ale v osadě a on byl tady.
Když měl dělat poslední, dvanáctý úkol, byl tak vysílený, že nemohl pokračovat. Nestihl tak zkoušky dokončit.
Stoupl si tedy k jednomu stromu a Áron kolem něho z kamenů rozbité mohyly udělal kruh.
Nejdříve mu ale řekl, že kameny slova nepropustí, ale myšlenky ano. Pomoci mu bude moci jen někdo, kdo není špatný a kdo nemá špatné úmysly.
Jack čekal dlouho.
Áron k němu občas přišel a dlouze se na něho díval. Přitom Jack cítil palčivé výčitky svědomí jak ublížil svému příteli. Při poslední návštěvě nechal Áron u kruhu malý balíček. Hned druhý den se před Jackem náhle objevil neznámý chlapec. Měl na sobě žlutou bederku s černými pruhy. Tedy ne jako on levhartí.
Jack se mu snažil myšlenkami naznačit co má dělat. Chlapec se na něho chvíli díval, usilovně o něčem přemýšlel, potom se shýbl pro balíček a zase zmizel.
Jack opět osaměl, ale tentokrát ne na dlouho.
Po nějaké době se neznámý chlapec vrátil a dokonce nebyl sám. Jack překvapeně sledoval ty chlapce, protože všichni měli na sobě levhartí bederky, největší znak Kluků Zlatého skarabea. Doan, teď už Jack věděl jak se jmenuje, slyšel všechny jeho myšlenky.
Teď museli odendat kameny ve správném pořadí. Doan to se svými přáteli udělal a tak byl Jack volný. Měl čtyři nové přátele. Bylo mu však divné, že se Áron vůbec neukázal.
Vždyť měl ještě udělat ten poslední, dvanáctý úkol.
Jack dopověděl svůj příběh a díval se po chlapcích. Byla tma, jen v okolí mohyly plály ohně. Přesto si Jack všiml, jak se ze tmy k nim někdo blíží. Když se postava přiblížila k prvním zábleskům ohně, Jack se postavil. Příchozím byl totiž Áron.
Jack ho vlastně očekával. Každý den od chvíle, kdy ho jeho nový přátelé osvobodili z kamenného kruhu čekal, kdy po něm bude chtít splnění dvanáctého úkolu. Ta chvíle asi právě nastala.
Všichni chlapci se na Árona dívali s velkým překvapením. Ten neřekl ani slovo. Jen přitiskl svou ruku na Jackovo čelo. V té chvíli k Jackovi proudily jeho myšlenky. K jeho překvapení to nebyly myšlenky plné zloby, jak očekával, ale naopak.
Věděl přesně co má dělat a věděli to po chvíli i Tesek, Doan, Sarlac a Coran. Čekal je poslední, dvanáctý úkol.
Měli napravit vše, co bylo pokaženo.
Nejprve došli ke kamennému kruhu. Každý se hned pustil do práce. Po chvíli tu opět stála pyšně se tyčící mohyla. Kousek od mohyly chlapci objevili tělo chlapce v levhartí bederce přivázané k zemi na šesti místech podivnými pečetěmi.
Jack ho hned poznal.
Byl to jeho přítel, kvůli kterému odešel a kvůli kterému se tak trápil.
Hned se k němu sehnul a chtěl strhat ty pečetě a tak svého přítele osvobodit.
Sarlac a Coran měli co dělat, aby mu v tom zabránili. To nezná starý příběh Kluků Zlatého skarabea o sedmi pečetích?
Když se jim podařilo Jacka uklidnit, v klidu mu příběh řekli. Áron nejspíš chce, aby jsi svého přítele sám zachránil. Jdi tedy do toho.
Nedaleko v trávě ležela dřevěná berla s beraní lebkou. Zvedl ji a zkusil použít přesně tak, jak mu Sarlac a Coran podle starého příběhu poradili. Všichni poté cítili, že to není všechno a tak každý z nich řekl nějaké přání směřované k jejich přátelství či ke Klukům Zlatého skarabea. Nakonec opatrně rozlomil pečetě.
Připoutaný chlapec otevřel oči a zeširoka se na Jacka usmál.
Jack věděl, že má zpět svého přítele a že je čeká nádherný čas přátelství mezi Kluky Zlatého skarabea.
Poklad Šarlatového meče
dvanáctý příběh hochů Zlatého skarabea-rok 2005
Skoro každý si myslí, že hrdinským a přátelským činem se u Kluků Zlatého skarabea může pyšnit jen ten, kdo je starší věkem a svými znalostmi. Takový chlapec je přece přímo předurčen vykonávat hrdinské skutky ve jménu Kluků Zlatého skarabea.
Není to ale vždy pravda.
Je to několik málo let, co ke Klukům Zlatého skarabea přišel malý, osmiletý klučina, jménem Eldar. Moc toho na svůj věk nezvládl, ale snažil se alespoň přihlížet, když starší chlapci něco dělali. Rychle se učil, ale nejraději měl večerní vyprávění u kamenné mohyly.
Obdivoval všechny ty, o kterých slýchával i ty, kteří vyprávěli své příběhy. Jako každý snil svůj sen o tom, jak i jeho jméno jednou bude znít v okolí velké kmenové mohyly.
Jeho největší zálibou byl sběr různých bylinek a protože v okolí osady už měl všechny ve svém herbáři usušené, vydal se jednoho slunného rána trochu dál do lesa.
Bylo už pozdní odpoledne, když dorazil na malou louku. Rozhlédl se kolem a jeho srdce skoro až povyskočilo radostí. Tolik neznámých rostlinek. Věnoval se jejich sbírání a tak zprvu ani neslyšel podivné zvuky, které sem do klidné a tiché přírody nepatřily. Až komár letící kolem jeho hlavy, jej na okamžik vytrhl ze soustředění na rostliny.
Uslyšel ty zvuky asi padesát metrů před ním, na okraji louky.
Opatrně se tam začal přibližovat.
Nejprve šel zpříma, potom už byl přikrčený a posledních pár metrů se jen plížil. Byl překvapený z toho, že louka končila velkým srázem do malého údolí.
Naskytl se mu překvapivý pohled.
Viděl tři stromy u kterých byli červeným provazem připoutaní tři chlapci daleko starší než byl on sám. Všichni měli pásku přes oči a ta páska byla v barvě jejich bederek. Teprve teď si jich všiml.
Jejich bederky totiž byly ty samé, jakou měl i on.
Byli to Kluci Zlatého skarabea.
Bylo mu ale divné, že je nezná a ani v kmeni se nikdy nemluvilo o někom ztraceném. Ve chvíli, kdy se chtěl už zvednout a jít jim pomoci, do údolíčka přišli nějací cizí lovci.
Byli to chlapci asi ve věku těch připoutaných. Obličej i celé tělo měli pomalované červenou barvou a tak vypadali velice strašidelně. Chodili kolem připoutaných chlapců, různě se jim posmívali a házeli po nich hlínou a větvičkami.
Eldar byl natolik zaměstnám svým pozorováním, že byl velice překvapen, když na něj zezadu kdosi skočil a rukou mu zakryl ústa, aby nevykřikl.
Nezmohl se na žádný odpor, ani když ho ten neznámý pomalu a potichu odvlekl z okraje louky z doslechu od údolí. Teprve potom ruka neznámého povolila a Eldar se mohl otočit.
Čekal, že padl do spárů těch z údolí.
Před ním však stál někdo, koho znal dobře z večerních vyprávění u mohyly. Černá bederka, spojené tři železné kruhy zavěšené na provázku okolo krku.
Pán prstenů.
Věděl, že pokud někdo přichází na jeho území v dobrém, nemá se čeho bát.
Eldar mu tedy pověděl o svém věku, o bylinkách, o svém herbáři a v neposlední řadě i o svém objevu v údolí. To, co mu Pán prstenů potom vyprávěl vyvolalo u něj úžas.
Objevil údolí teprve nedávno. Je totiž mimo jeho území. Stačil se ale o těch chlapcích i o těch cizích lovcích něco dozvědět.
Tak předně - ti chlapci dole a to byla ta úžasná zpráva, jsou jedni z těch, kteří před lety dávali dohromady kmen Kluků Zlatého skarabea a při svých cestách narazili na tyhle lovce, kteří je zajali. Nemůžou se hnout, protože mají ruce svázané červeným provazem a ten lidské ruce nikdy nedokáží rozvázat. Dá se jim pomoci jediným způsobem.
Provaz je nutné přeseknout mečem. Meč to nesmí být ale ledajaký.
Existuje na světě jen jeden takový meč. Je mnoho set let starý a pamatuje mnohé války a rozbroje. Nikdy však na něm neulpěla jediná kapka krve. Ten meč totiž nebyl nikdy použit v boji. Je to meč přátelství. Tam, kde byl, bylo i přátelství a pohoda. Lidé mu říkají Šarlatový meč, podle malých rubínů, kterými je vyzdoben. Získat ho může vždy jen ten, kdo cítí silné přátelské pouto k někomu, koho chce kouzelnou mocí Šarlatového meče zachránit.
Eldar pochopil, proč jim nemůže pomoci Pán prstenů a také věděl, proč jim musí pomoci on sám. Nechal si vysvětlit, kde má meč hledat.
Tři dny od louky i údolí je veliký hluboký les. Na jeho okraji si měl uvázat pásku přes oči a celý les projít. Jen jeho vnitřní hlas jej měl varovat před kameny a stromy. Neměl si všímat zvuků, ani jiných úkazů. Na konci cesty, na velkém plochém kameni má být meč položen.
Tak se i stalo a Eldar vše dodržel.
Byla to pro něj velká úleva, když si sejmul pásku z očí a uviděl Šarlatový meč. Byl krásně zdobený a vypadal přesně tak, jak si jej představoval. Uchopil jej tedy a utíkal co nejrychleji zpět.
Pán prstenů na něj čekal. Chtěl mu vysvětlit, co má dělat dál. Proto se Eldar držel jeho rad.
Neohroženě vstoupil do údolí.
V ruce držel Šarlatový meč s odhodláním zachránit ty tři chlapce ze zajetí. Cizí lovci se dali okamžitě na ústup. Kouzelná moc Šarlatového meče byla silnější než oni.
Po chvíli už sundával levhartí pásky z očí svých kamarádů. Ti na něj udiveně hleděli. Stoupl si před ně, zabodl meč do země a poklekl, aby kouzelnou formulí umocnil sílu Šarlatového meče. Potom už jen přesekl všem třem jejich pouta a uvítal je zpět do svobodného života.
To už sestoupil mezi ně i Pán prstenů.
Chlapci byli překvapeni, že Kluci Zlatého skarabea mají svou osadu nedaleko a děkovali svému osvoboditeli, byť tak malému, za záchranu.
Eldar věděl, že má tři nové přátele a že je čeká nádherný čas přátelství mezi Kluky Zlatého skarabea.
Vydali se společně na zpáteční cestu, cestu domů a jen Pán prstenů věděl, že ta cesta nebude vůbec jednoduchá.
Poklad Pětilisté růže
třináctý příběh hochů Zlatého skarabea-rok 2006
Eldar a jeho tři noví přátelé se chtěli vrátit do osady Kluků Zlatého skarabea, ale Eldar si přál ještě nasbírat několik rostlin do svého herbáře. Při sbírání jim vyprávěl o tom, jak to chodí mezi kluky Zlatého skarabea. Všichni tři byli z jeho vyprávění nadšeni.
Čas rychle plynul a všichni jen s údivem sledovali jak obloha potemněla a pozvolna přicházel večer. Už nemělo smysl vyrazit na cestu domů. A tak si naši přátelé nalezli vhodné místo na přenocování. Než všichni blaženě usnuli, povídali si dlouho do noci o tom, co dnes všechno zažili.
Jen malý ohníček dával všem v potemnělém lese na srozuměnou, že zde spí čtyři přátelé.
Později v noci ten samý malý ohníček ozářil bledou tvář přibližující se z temnoty. Byl to zlý šaman od rudě pomalovaných hochů. Pomalu se přibližoval k spícím hochům a hlavně k Šarlatovému meči. Už už vztahoval svou vrásčitou ruku po meči, když v tom se probudil jeden z chlapců. Bohužel dřív než mohl varovat ostatní a možná i dřív, než si vůbec uvědomil, co se děje, vyšlehl z šamanovy ruky prudký záblesk světla a chlapec padl k zemi. Šaman rudě pomalovaných hochů raději unikl. Nechtěl dále riskovat prozrazení..
Ráno za rozbřesku se hoši až na jednoho z nich probudili. Nerozuměli tomu. Vždyť včera byl v pořádku, plný života a chuti být s přáteli. Jen sotva znatelné dýchání je uklidnilo v tom, že alespoň žije. Sestrojili tedy dřevěná nosítka s nadějí, že chlapce donesou tam, kde ho čeká nějaká pomoc. Nejlépe až do své osady.
Cesta byla velmi strastiplná a hoši museli často odpočívat. Přišla další noc. Zatím nepotkali vůbec nikoho, kdo by jim mohl pomoci. Rozdělili si hlídky a vždy alespoň jeden z nich bděl nad nosítky s přítelem.
Eldar měl hlídat až hluboko v noci a tak se v klidu uložil ke spánku, aby nabral dostatečně sil nejen k hlídce, ale i k zítřejší cestě. Jen zavřel oči, únavou se brzo propadl do snu.. Prodíral se v něm hustým lesem. Byla noc a on v dálce zahlédl jakousi osadu. Chráněn stromy brzo uviděl několik osob sedících okolo ohně. Leknutím se mu zastavil až dech.
Hoši sedící kolem ohně byli pomalováni rudou barvou a byli to nepochybně ti, které včera ráno za pomocí Šarlatového meče porazil a zachránil tak tři své přátele.
Právě, když už chtěl Eldar ve svém snu odejít, přisedl k ohni jejich šaman.
„Ten meč jsem nezískal. A stačilo tak málo. Jeden z nich se probudil a na tu chvíli až do smrti nezapomene.“
Eldar viděl, jak se všichni strachy přikrčili. V dlaních jejich šamana zářilo ostré světlo, které se mu převalovalo z jedné ruky do druhé. Šaman jejich strach pocítil a náhle světlo zhaslo.
„ Mají jen velmi málo času na jeho záchranu. Každý z nich musí sehnat jeden plod vzácného stromu Mogamba, poté musí všichni sehnat vodu z pěti životadárných řek a úplně nakonec musí získat něco, co mám jen já. A to se jim nepodaří.“
Šaman sáhl do svého tlumoku a vytáhl na světlo ohně malý nazlátlý předmět.
„ Toto je Pětilistá růže. Ta umístěná na hruď nemocného, obložená plody Mogamby a zalitá vodami z životadárných řek přivede k životu i smrtelně nemocného. Musí jej však strážit přivázáni ke stromu každý jeden den !“
Eldar stoupl na suchou větvičku až to velmi silně zapraskalo. Šaman se otočil tím směrem a Eldar cítil jak se jejich zrak střetl.
Probudil se.
Až do rána oka nezahmouřil. Hlídka proběhla normálně a poté všem hochům poctivě vypověděl, co se mu zdálo. Všichni brali jeho sen vážně, jako jakési znamení pomoci.
Vždy jeden hlídal přítele na nosítkách a ostatní chodili po kraji a večer se vraceli zpět. Každý večer něco donesli. Sbírka plodů Mogamby či vod z řek se úspěšně rozrůstala. Jen to jediné jim scházelo. Pětilistá růže.
Ten večer, kdy měli už vše pohromadě šli spát velice brzo.Eldar byl velice unaven a i ostatní jevili velké známky únavy.
Jen Eldar zavřel oči, byl ve snu opět u osady rudě pomalovaných hochů. Pozoroval dění v osadě a hlavně starého šamana. Či přesněji šamanův tlumok. Musí přece získat Pětilistou růži.
Všichni v osadě cosi až hluboko do noci hlučně oslavovali. A také potom všichni u ohně usnuli. Eldar se potichu přibližoval ke spícímu šamanovi. Jeho tlumok byl položený těsně vedle něho. Dával si veliký pozor kam šlápl. Nechtěl vyvolat poplach.
Stejně těžká byla i cesta zpět. Byl velmi vystrašený a pot z něj jen lil. Čím byl dále od té osady, tím klidnější byl.
Eldar se na chvíli probudil. Nad jeho hlavou zářily hvězdy a tak se jen otočil na druhý bok a opět blaženě usnul.
Ráno je všechny probudilo hřejivé slunce. Eldar si protřel oči a nevěřícně koukal na tmavý plátěný tlumok ležící vedle něho. Poznal ho okamžitě. Zajel rukou do něho a vytáhl Pětilistou růži. Ostatní hoši na něj doslova zírali. Že by to nebyl jen sen ?
Umístili tedy Pětilistou růži na přítelovu hruď, kolem ní položili získané plody stromu Mogamba a ty zalili vodou z pěti získaných řek. Nyní měli jen každý z nich strážit jeho tělo sami přivázáni ke stromu. Za tři dny by mělo být dokonáno.
Třetího dne za rozbřesku pomalu z přítelova těla odebraly plody Mogamby, usušili vodu z pěti řek a nakonec odebrali i Pětilistou růži.
Jejich radost neznala mezí, když chlapec hlasitě vydechl a posadil se.
Eldar jen v klidu opřený o strom přemýšlel o tom, co právě zažili. Šarlatový meč ochraňuje svobodu. Pomůže každému a nepřátelé se ho bojí. Pětilistá Růže ochraňuje zdraví. Pokud je přítel nemocný , nemoc od něj odežene. Eldar pochopil, že ty dva předměty patří k sobě. A pochopil, proč je chtěl mít zlý šaman u sebe. Co ale když existuje další předmět, který patří k meči i růži. Ke svobodě a zdraví patří jistě i ochrana přátelství. Když odcházeli směrem k osadě kluků Zlatého skarabea, stále ještě o tom přemýšlel.
Poklad Červené pečetě
Čtrnáctý příběh hochů Zlatého skarabea-rok 2007
Stalo se toho již mnoho, co Eldar a jeho tři nový přátelé společně zažili. Eldar, ten malý hoch z kmene Kluků Zlatého skarabea je zachránil ze spárů rudě pomalovaných hochů jen s pomocí Šarlatového meče. Pomohl jednomu z nich odvrátit kletbou poslanou nemoc od jejich šamana za pomocí Pětilisté růže. Často teď při putování k osadě Kluků Zlatého skarabea Eldar přemýšlel osamocen v lesním tichu. Ostatní chlapci jej nechali, protože byli přesvědčeni, že nechce být rušen.
Co trápilo toho hocha, který získal pro ostatní ty mocné ochránce?
Šarlatový meč a pětilistou růži.
Během cesty k jejich osadě až příliš často potkávali pocestné, kteří jim vyprávěli stejné příběhy. Byli to příběhy o kmeni Kluků Zlatého skarabea. Jejich kmen je prý zcela jiný, než jak jej znali. Mezi chlapce vstoupilo nepřátelství a nezájem o kmen. Ano, je jich stále stejně, nikdo neutekl. Prý jen tak přežívají a do ničeho se jim nechce. Jejich náčelník Drej má s tím velkou práci, aby je alespoň k něčemu přesvědčil.
Je to velice smutné.
Eldar o tom často přemýšlel a věděl, že musí svým kamarádům pomoci. Vždyť tolik let je mezi nimi a rád by chtěl být Klukem Zlatého skarabea i nadále.
Nedokázal pochopit, jak je možné, že se všichni tak moc změnili. Až jednou se mu dostalo odpovědi.
Seděl opřený o statný, asi stoletý smrk, když jeho pozornost upoutal veliký hluk. Rychle vstal a uviděl své tři kamarády jak honí rudě pomalovaného kluka. Kluk se proplétal mezi stromy a bleskově uskakoval před kameny. Vůbec si nevšiml, že běží přímo proti Eldarovi. Vrazil do něj plnou silou. Eldar byl ale dostatečně silný a ani to s ním nehnulo.
Kluk byl překvapen nenadálou změnou svého stavu.
Ve chvíli, kdy ho přivazovali ke stromu se jen usmíval. Prý, když ho pustí, řekne jim, něco velice tajného.
Všichni čtyři se před něho postavili a Eldar mu slíbil, že ho pustí, když řekne něco zajímavého.
Kluk se stále jen usmíval. Věděl, že to, co jim chce říci, jej dostane na svobodu.
„Určitě jste už slyšeli, co se stalo ve vaší osadě. Kluci Zlatého skarabea už nejsou taková parta slušných a dobrých kluků jako bývala. Všichni tam teď na všechno kašlou a už vůbec nejsou pyšní na to, že jsou Kluci Zlatého skarabea.
Ta hrstka, co se to snaží změnit, nemá vůbec žádnou šanci. To, že jste připravili našeho šamana o dvě důležité věci ho natolik rozezlilo, že se připlížil k vaší osadě a foukl do své dlaně, kterou měl plnou červeného prášku. Seslal tak na celou osadu kletbu ne kamarádství.
Někteří v té době v osadě nebyli a tak na sobě účinky prášku neucítili. Ale jak už jsem řekl, nemají šanci to zvrátit.“
Eldar i jeho přátelé na zajatce překvapeně koukali.
Zvláště Eldar si vzpomínal na hezké přátelské prostředí, které vždy mezi hochy bylo.Nechtěl se vracet někam, kde už to takové není.
Rozhodli, se kluka pustit.
Když byl volný, hned utekl. Jen v dálce se ještě otočil, a zavolal na ně cosi o Rytířích zlaté brány. Nikdo až na Eldara mu nerozuměl. Jen Eldar, ten milovník vyprávěných příběhů věděl,že musí nalézt tyto podivuhodné chlapce.
Netrvalo příliš dlouho, než je nalezli.
Velká Zlatá brána zářila už z velké dálky a jelikož to byli kamarádi, dostali radu jak svému kmeni pomoci. Existuje něco, co rychle zažene nepřátelství všude, kde se vyskytne.
Eldar věděl podle starých vyprávění, co má hledat.
Prolézali lesní i skalnaté okolí celého území kmene Rytířů Zlaté brány, až na jedné mýtině nalezli, co hledali. Byla tu dřevěná stavba, na které ležel indiánský chlapec s maskou přes oči. Před ním na zemi byly podivné misky otočené dnem vzhůru. Chlapec byl potichu a v ruce svíral vzkaz psaný provázkovým písmem.
Eldar věděl, jak toto písmo má číst.
Museli jen sehnat provaz určité délky a ten překřížit s jiným provazem nad miskami. Misku, nad kterou se přetnou pak mají otočit.
Pokus je jen jeden
Chlapci provaz nesehnali, ale dokázali si poradit za pomocí tenkých kořínků mladých stromků.
Eldarovi se trochu chvěla ruka, ve chvíli, když měl obrátit tu podle něj správnou misku.
Ostatní chlapci jej ale přesvědčili, že to je správná volba.
Všichni se pak už jen dívali na červenou pečeť, pečeť přátelství.
Eldar byl rád, že to, co si myslel je pravda.
Šarlatový meč je záruka a ochrana svobody.
Pětilistá růže je záruka a ochrana zdraví.
A nakonec Červená pečeť je záruka a ochrana přátelství.
Tři důležité symboly se setkaly.
Teď už jen rychle do osady Kluků Zlatého skarabea. Vrátit tam přátelství, věrnost, dobrou náladu a především aktivitu a chuť do všeho.
Všichni čtyři se rozběhli a běželi jako o závod.
Poklad Tří symbolů
Patnáctý příběh hochů Zlatého skarabea-rok 2008
Eldar a jeho tři přátelé se rychle přibližovali k domovské osadě Kluků Zlatého skarabea. Eldar měl v torně Šarlatový meč, Pětilistou růži a Červenou pečeť. A zvláště ta Červená pečeť byla důležitá. Vždyť měla zachránit vše, co měl Eldar tak moc rád. Přátelství, věrnost, spolehlivost….
Když byla osada na dohled, Eldar zvolnil. Ostatní se na něj překvapeně podívali.
Něco se mu totiž nezdálo.
Něco nebylo tak, jak by mělo být.
Pokynul ostatním, aby se skryli. A udělali dobře. Všude bylo podezřelé ticho. Na zemi ležel červený poprašek. Pomalu obcházeli osadu a náhle je uviděli. Všichni byli u kamenné mohyly a hádali se. Všimli si, že nejsou jediní, kteří tento výjev sledují. Před nimi ležel v trávě chlapec v levhartí bederce. Potichu se k němu přiblížili. Chlapec se otočil. Eldar překvapeně otevřel doširoka své oči. Byl to totiž jeho kamarád z kmene. Chlapec jim pokynul a potichu se odplížili.
„Do osady nesmíte v žádném případě vstoupit. Bylo nás několik, kteří byli mimo osadu, když se na ni snesl červený prach nepřátelství. Já jediný se zdržel. Ostatní, jakmile do ní vstoupili, aby zjistili co se děje, okamžitě přejali nepřátelství. Zdržel jsem se jen díky tomu, že jsem si v trávě všiml malé figurky podivně oblečeného muže. Ta chvíle mě zachránila. Prohlížel jsem si figurku a ostatní mezitím vstoupili do osady. Jejich osud se tím zpečetil.
Sleduji je už dlouho. To, že máte Červenou pečeť kluky nezachrání. Musíte ji donést doprostřed osady a tam nemůžete díky červenému prachu. „
Poté chlapcům ukázal figurku, která ho zachránila. Eldar si ji pozorně prohlížel. Představovala muže v podivném oblečení. Zatímco oni měli na sobě jen levhartí bederku, on měl zakryté celé tělo podivným těžkým oděvem., Bylo mu to velice divné. Ale teď ho spíš zajímalo, jak dopravit pečeť do osady.
Náhle si všiml něčeho neobvyklého. Figurka byla popsána drobným písmem. Eldar měl ale velice dobrý zrak a tak pro něj nebyl problém přečíst to, co tak moc všichni potřebovali.
Četl o modrém, zeleném a žlutém Šankarově kameni, o zázračném Šalmungovém oleji i o staré polorozpadlé chatrči ukryté kdesi v lese.
Držel figurku v ruce, díval se na své kamarády a věděl co mají dělat, aby kamarádství u Kluků Zlatého skarabea vrátili zpět.
Věděli, že získat kameny i ten olej nebude nic lehkého. Kolikrát si museli sáhnout až na dno svých sil, aby kýžené věci získali.
I ta chatrč, jakoby se před nimi skrývala a nechtěla vyjevit svá tajemství.
Přesto se jim to podařilo.
Chlapci stáli před ní a Eldar věděl, že je to brána do jiného světa. Uvnitř byla na starém hřebíku píšťala. Ve chvíli, kdy na ní zapískali, uslyšeli stejnou odpověď kdesi před domem. Otevřeli dveře a vše bylo úplně jinak.
Cesta, po které sem přišli tu nebyla. Naopak jiná cesta teď vedla kamsi do lesa. Dali se po ní, až došli na malou mýtinu. V trávě tu byl zasazen černý kámen se třemi prohlubněmi. Do nich usadili získané Šankarovy kameny.
Nyní bylo na Eldarovi, co bude dál. Během cesty již chlapcům vysvětlil, na co slouží Šalmungový olej. Lehne si pod kámen se Šankarovými kameny a jeho kamarádi budou olej po jeho těle roztírat.
Je to taková ochrana jeho těla. Tam, kam potřebuje jít, může jen jeho duše, ne tělo. O to se mu budou ostatní starat roztíráním oleje, aby se Eldar mohl vrátit zpět.
Lehl si tedy do trávy a vnímal, jak první kapky oleje dopadly na jeho tělo a vnímal i doteky prstů svých kamarádů. Bylo to však z čím dál větší dálky.
Pak náhle kdesi zahřmělo.
Eldar vstal a překvapeně se díval na své stále ležící tělo i na své kamarády roztírající olej.
Rozhlédl se a vydal se po dál po cestě. Jaké bylo jeho překvapení, když po nějaké době vyšel z lesa a uviděl osadu Kluků Zlatého skarabea. Byl zmatený tím, co viděl. Mezi kluky vládlo přátelství a vše bylo takové, jaké to má být.
Nikdo ho však nevnímal. Při své prohlídce došel až k mohyle. Seděl u ní malý kluk asi v jeho věku.Hrál si tam s kamínky. Chlapec se na něj otočil.
„ Jsem rád, že jsi konečně přišel, Eldare. To, co tu vidíš, je náš kmen před mnoha lety a ty jistě chceš, aby takový byl i teď. Vím jak na to. Vezmi si něco tady odsud, třeba tady ten kamínek a měj ho u sebe ve chvíli, kdy vejdeš do své osady. Ochrání tě. Měj sebou také všechny Tři symboly nejen Červenou pečeť.“
Dál si ho už chlapec nevšímal a věnoval se svým hrám.
Eldar se shýbl, vzal si jeden z kamínků, prošel osadou a vrátil se na mýtinu, kde jeho kamarádi stále roztírali Šalmungový olej po jeho těle. Získaný kamínek držel pevně v ruce.
Kdesi v dálce zahřmělo a Eldar s úžasem cítil doteky prstů svých kamarádů. Po chvíli už jim nadšeně vyprávěl, co právě zažil.
Ukázal jim drobný kamínek z jejich starého kmene a poděkoval i malé figurce podivně oblečeného muže, která jim poradila, co mají dělat. Bylo jim divné, že ležela před branami do jejich milované osady.
Tak rychle snad nikdy neběželi.
Necítili vůbec žádnou únavu.
Bylo jim jasné, že jsou konečně u svého cíle.To už ale bylo jen na Eldarovi.
Vzal do ruky Tři symboly - Šarlatový meč, Pětilistou růži a Červenou pečeť. V sevřené pěsti držel drobný kamínek.
Teprve potom vstoupil do své osady, do osady Kluků Zlatého skarabea.
Poklad prince Terriena
Šestnáctý příběh hochů Zlatého skarabea-rok 2009
Je to již dávno, co Eldar odešel ze svého kmene Kluků Zlatého skarabea. To, co zpočátku vypadalo jako výlet za bylinkami do herbáře, se časem změnilo na jedno velké dobrodružství. Eldar získal díky své odvaze Šarlatový meč a zachránil tak své kamarády ze spárů rudě pomalovaných hochů. Ve snu nalezl Pětilistou růži, která následně zachránila jeho kamarádovi život a Rytíři Zlaté brány mu poradili jak najít Červenou pečeť. To vše a ještě jeden malý kamínek měli být zaručeným receptem na záchranu Kluků Zlatého skarabea.
O tom všem Eldar přemýšlel. Vzpomínal na chvíli, kdy vstoupil za doprovodu svých přátel do osady. Ve středu osady položil na zem všechny Tři symboly doplněné malým kamínkem, v pořadí tak, jak je získal.
Hned poté se rozhlédl okolo sebe. Čekal, co se stane. Nestalo se ale vůbec nic. Jen kousek od něj se hádali dva kluci o tom, zda tu vůbec mají zůstat a jestli je to tu ještě vůbec baví. Hned vedle nich zase jeden říkal, že pro kmen ani nehne prstem, pokud z toho nebude něco mít.
Eldar nevěděl, co si počít. Věřil v nerozlučné přátelství mezi Kluky Zlatého skarabea a byl ochoten pro ně udělat vše, co bylo v jeho silách. A teď se zdála jeho snaha tak hrozně moc marná.
Nač byly všechny ty symboly, když nepomohly ?
Otočil se a co největší rychlostí se rozeběhl. Co nejdál od osady, kde se tak moc zklamal. Běžel dlouho. Už dávno neslyšel křik svých překvapených kamarádů, se kterými prožil tolik pěkného.
Náhle zahlédl u stromu přivázaného chlapce. Nebyl v levhartí bederce, ale měl okolo krku na provázku namodralé barvy uvázaný podivný uzel. Nevěděl, z kterého je kmene, ale věděl, že on, Eldar, z kmene Kluků Zlatého skarabea mu pomůže ze zajetí. Chlapec mu hodně děkoval a dlouho mu mával na rozloučenou.
Eldar se vzdaloval víc a víc od své domovské osady. V tom uviděl v prachu cesty ležet bezvládné tělo nějakého chlapce. Uslyšel nedaleko zurčící potůček. Rychle odběhl, aby neznámému mohl trochu svlažit rty. Když tak udělal, chlapec trochu ožil a moc mu děkoval. Eldar mu pomohl do stínu. Při tom si jej trochu prohlížel. Měl stejnou bederku a provázek okolo krku, jako chlapec, kterého předtím zachránil. Rozloučili se ve chvíli, kdy Eldar věděl, že teď už jeho pomoc nepotřebuje. Běžel pak dál.
Náhle uslyšel nedaleko od něj v lese křik. Běžel za ním. Vběhl na malou paseku, kde se hádali dva chlapci. Asi by se hned otočil zpět, kdyby z jejich hádání nevytušil, že to dřív byli nerozluční kamarádi, kteří se měli moc rádi a nedali na sebe dopustit.
Ve chvíli, kdy to už vypadalo, že se na sebe vrhnou, vběhl Eldar mezi ně. Sám byl velice naštvaný a rozezlený jejich chováním. Dívali se na něj nejdřív s velkou nedůvěrou, když jim povídal o tom, jak by si měli vážit jeden druhého a o tom, že přátelství je jedna z nejbáječnějších věcí na světě. Byl nadšený, když zjistil, že dva přátelé se opět stali přáteli. Teprve teď si je mohl pořádně prohlédnout. Bederky i namodralý provázek s uzlem už dnes dvakrát viděl.
Když se s ním loučili, říkali mu: “Víš, to je Uzel přátelství. Ten ti může na krk dát jen tvůj nejlepší přítel.“
Když odcházel, měl divný pocit. Tři setkání s kluky ve stejných bederkách se stejnými uzly okolo krku. To snad nemůže být ani náhoda. Náhle mu svitlo. Svoboda a Šarlatový meč, zdraví a Pětilistá růže a poslední setkání? Přece přátelství a Červená pečeť.
Bohužel při těchto úvahách zapomněl na ostražitost a vůbec si nevšiml, že ho již nějakou dobu sledují rudě pomalovaní hoši. Bylo jich na něj příliš mnoho. I když Eldar při svých dobrodružstvích značně zesílil a už nebyl malým chlapcem, brzo jim podlehl. Odvedli ho hluboko do lesa a tam jej přivázali k mohutné skále. Rozezlený šaman pak k němu přistoupil s malou železnou kádinkou, ze které vystupoval hustý štiplavý kouř.
Kouř Eldara natolik omámil, že upadl do jakéhosi polospánku.
Zdál se mu divný sen.
Ocitl se v něm v neznámé zemi, kde rostly stromy, které neznal a žila zvířata, která nikdy neviděl. Tiše pozoroval v úkrytu, právě jedno velké stádo podivných zvířat s dlouhými krky.
Jen nejasně viděl, že se tam kdosi o ně stará. Musel si protřít oči. Uviděl před sebou člověka, jehož malá soška jej dovedla až do dřevěné chatrče pro malý kamínek.
Muž, který zvířata krmil na Eldara pokynul a ukázal na hromadu pochutin. Eldar rychle vše pochopil a začal obcházet ta báječná a klidná zvířata a tyto pochutiny jim nabízel. Byl z toho nadšený. Bylo to velké stádo a tak byl velmi unavený, když s krmením skončil. Otočil se na neznámého s otázkou kým je.
„ Jsem princ Terrien a toto je má země. Jsem tu vládcem a zároveň i strážcem toho všeho okolo. I tahle nádherná zvířata potřebují ochranu před špatnými lidmi. Občas zavítám i do jiných světů a zanechávám tam na památku malé sošky s poselstvím.
Eldar se nemohl nabažit pohledu na ty krásné a ušlechtilé tvory. Muž, který se mu představil jako princ Terrien však pokračoval.
„ Vím o tvém problému. Myslíš si, že Tři symboly ti nepomohli. Nemáš pravdu. Nemůžeš přece chtít, aby se vše změnilo jako mávnutím kouzelného proutku. Měj trpělivost. Budeš určitě překvapen. Eldar při povídání prince Terriena zřetelně cítil, jakoby mu někdo roztíral Šalmungový olej po těle. Přestože byl úplně suchý. Také zřetelně cítil tíhu okolo krku, přestože na něm nic neměl.
Princ Terriena mu však řekl. „ Bojuj za své přátele a za svou osadu. Kluci Zlatého skarabea jsou báječná parta a teď se už můžeš probudit !!“
Eldar otevřel oči. Jeho tělo pokrýval Šalmungový olej a okolo svého krku měl velké množství namodralých provázků s uzlem přátelství. Před ním stáli snad všichni kluci Zlatého skarabea a mnozí z nich už ho zručně odvazovali od skály.
Rudě pomalovaní chlapci se neodvážili proti takové přesile ani zasáhnout.
Později se dozvěděl., že do osady přišli čtyři chlapci s provázky okolo krku a ti jim všem řekli, že pokud chtějí Eldara zachránit, ví, kde je. Ale jen v případě, že stojí o obnovení přátelství, dobré nálady, věrnosti a obětavosti v jejich kmeni.
Vždyť jak řekl princ Terrien :“ Kluci Zlatého skarabea jsou přeci báječná parta !“
Poklad Nové naděje
Sedmnáctý příběh hochů Zlatého skarabea-rok 2010
Bylo ospalé letní odpoledne. Náčelník Drej se rozhlédl po ležení Kluků Zlatého skarabea. Všude bylo ticho a klid. Jen několik málo kluků se různě bavilo v okolí. Náčelník Drej však hledal jednoho určitého chlapce.
Našel ho u polorozpadlé kmenové mohyly, kterou kdosi neznámý nedávno rozvalil a zničil. Seděl na jednom z kamenů, obličej v dlaních, slzy mu stékaly po tvářích. Bylo to pozoruhodné. Chlapec, který byl kdysi malý a odstrkovaný, vyrostl za ta léta v pružného a silného kluka, který byl vzorem pro ostatní. Teď tu jen seděl a ve chvíli, kdy zjistil, že není sám, si jen rychle otřel slzy a vzhlédl k příchozímu.
Prožil toho poslední dobou strašně moc.
Kmen se mu nepodařilo spojit v přátelství v které doufal. Není proto divu, že jej náčelník Drej našel v takovém stavu. Eldar nebyl rád, že jej náčelník viděl takto smutného a ubrečeného, ale už prostě nevěděl, jak dál. Byl smutný z toho, jaké to mezi Kluky Zlatého skarabea je. Nechtěl, aby se kmen rozpadl a rozešel.
Proč všichni zradili ? Proč zradil i jeho nejlepší přítel ?
To vše teď viděl Drej v jeho očích, které se stále leskly od právě prolitých slz. Vůbec nemusel mluvit. Všichni, co zbývali, to viděli na něm už dlouho.
Radost z uzlů přátelství uvázaných okolo jeho krku u Černé skály trvala jen krátce. Šalmungový olej rozetřený po jeho těle nestačil ani zaschnout a vše špatné se vrátilo zpět.
Mezi rozvalenýmy kameny staré mohyly ležely všechny tři předměty, které pro Eldara tolik znamenali. Šarlatový meč, pětilistá růže i červená pečeť. Vypadaly teď tak bezmocně a ztraceně mezi těmi kameny, které pamatují věky.
Drej přisedl k Eldarovi a hleděl spolu s ním na všechnu tu zkázu kolem.
Věděl, že musí Eldarovi dodat sílu, Dodat víru a dodat i novou naději.
Řekl mu to ale jen krátce.
„Přijď sem k naší ztracené mohyle s prvními paprsky měsíčního svitu.“
A Eldar přišel, vždyť malinká naděje, že vše se zlepší, v něm přece jenom byla.
Drej na něj už čekal a pokynul mu, aby ho následoval.
Starý muž a mladý chlapec šli spolu tmavým lesem. Každý se svými myšlenkami, ale oba s velkou nadějí v srdci.
Došli až k velké pasece. Eldar viděl na jejím okraji drobnou siluetu postavy. Skoro až vykřikl a postavil se do obranné pozice, když zjistil, kdo na ně ve tmě čeká.
Očekával útok.
Na okraji paseky na ně totiž čekal jeden z nepřátelských, rudě pomalovaných kluků. I ten však byl evidentně nepříjemně překvapen.
Drej se je snažil uklidnit. Věděl, že je oba trápí stejný problém, byť každý pochází odjinud.
„Znám lék na váš smutek,“ řekl.
A ukázal na sotva znatelný záblesk světla uprostřed potemnělé louky.
Tam je vaše nová naděje.
Oba chlapci se vydali ke světélku. Oba ovšem s neskrývaným podezřením a ostražitostí.
Eldar věřil Drejovi, že jej nezklame a že důvod, proč je tu ten nepřátelský chlapec brzo pochopí.
Stáli nad světýlkem v trávě, a nemohli rozeznat co to je. Je ale zajímavé, že Eldar náhle cítil jakousi jistotu a snad i sympatie k neznámému klukovi. Podívali se sebe a Eldar pochopil.
Eldar, jeden z mála Kluků Zlatého skarabea si klekl na zem a pozvolna opatrně rozhrnul trávu.
Překvapeně zíral na dva slabě svítící říční oblázky. Jeden měl na sobě nápis Eldar a druhý Vatek. Usoudil, že tak se asi jmenuje jeho společník a oblázek mu podal. Náhle si všiml, že rudá barva z chlapcova těla mizí. Stál před ním snědý hoch s černými vlasy jako havraní pírka a s očima zelenýma jako mech. Na krku mu visel namodralý provázek s uzlem přátelství a byl oblečen v levhartí bederce. Eldar nevycházel z údivu. Nevěřil, že to, co právě našel, má tak velkou moc. Udělat z rudého hocha Kluka Zlatého skarabea.
V tom chlapec promluvil. Jmenoval se Vatek a byl před mnoha lety velice nadšeným Klukem Zlatého skarabea. Za těch časů bylo přátelství, věrnost, obětavost a dobrá nálada mezi kluky samozřejmostí. Žádné hádky, jen zábava, hry a spousta dalších krásných věcí, které teď jsou snad zapomenuty. Vše pokazil ale Rudý šaman, který ho jednoho dne společně s dalšími kamarády očaroval mocnými kouzly a donutil z kmene odejít. Stal se rudě pomalovaným klukem.
Eldar rád slyšel o zlatých časech kmene, ale už nerad slyšel, že ty časy jsou zapomenuty. Vždyť než se vydal na své dobrodružství, kmen byl v pořádku.
To už si oba všimli Dreje na kraji lesa jak na ně mává. Vykročili za ním. Řekl jim jen, aby dali oblázky na trosky mohyly Kluků Zlatého skarabea.
Oba se rozběhli. Byla už pořádná tma, ale jim to nevadilo. Cestu k mohyle znali. Jeden ze současnosti, druhý ze vzpomínek. Trosky jejich mohyly byly osvíceny jako každou noc mohutnými loučemi.
Byli unaveni a tak jen položili oblázky se svými jmény do míst, kde dříve mohyla stála a oba nedaleko od těchto míst spokojeně usnuli.
Jejich sny byly neklidné.
První se probudil Vatek. Jemně se dotkl Eldara, neboť chtěl, aby viděl totéž, co on. Mohyla Kluků Zlatého skarabea stála na svém místě tak, jakoby nikdy nebyla rozvalena a zničena.
Bylo to velké překvapení pro oba chlapce.
Navíc kolem mohyly poletovalo velké množství malých postaviček s křídly. Eldar je nikdy neviděl a chtěl se jich dotknout.
Natáhl ruku na jednu z nich a letmo se jí dotkl. Skrz dotyk náhle uviděl chlapce uvázaného mezi stromy. Měl škraboškou zakrytý obličej a oblečen měl levhartí bederku.
Další ztracený Kluk Zlatého skarabea?
Eldar se otočil na Vateka a pochopil, že on viděl to samé.
Co když tohle všechno je opravdu nová naděje pro kmen. Mohylu přece od teď tvoří pevné jádro z kamínků s jejich jmény a pomoc neznámému kamarádovi je povinnost.
Přátelství, věrnost, obětavost a dobrá nálada. Kluci Zlatého skarabea jsou přeci báječná parta. To si stačili ještě říci a rozeběhli se oba do lesa. Mají přece něco, za co nevyplatí bojovat. Něco, co nemá každý. Něco, kvuli čemu se vyplatí vydržet.
Nová naděje je před nimi.
Bylo by škoda ji zahodit.
Poklad Velké trojky
Osmnáctý příběh hochů Zlatého skarabea-rok 2011
Byla jasná půlnoc. Na obloze zářily miliony hvězd. Kamenná mohyla Kluků Zlatého skarabea byla zalita měsíčním svitem. Všichni Kluci spali ve svých bivacích, když v tom se jeden z nich probudil ze zlého snu.
Eldar seděl na své posteli a těžce dýchal. Sen. Byl to jen zlý sen pomyslel si a byl rád, že to není skutečnost.
Měl žízeň. Nočním tichem došel až k lesní studánce. Naklonil se k ní a pomalu se napil. Voda byla příjemně osvěžující. Eldara naplnila blahem a štěstím. Na moment zapomněl na všechny své starosti.
Druhý den ráno náčelník Drej svolal všechny k mohyle. O velký kámen, který ležel vedle mohyly byly opřeny tři kožené toulce. To mohlo znamenat jen jedno. Výprava.
Když byli všichni u mohyly, Drej promluvil. "Jak všichni víte, náš kmen zažívá špatné časy. Je nás stále méně a méně a máme i spousty dalších problémů. S tím se musí něco dělat. Rada starších mi dala dvě možnosti. Buď se rozloučíme a náš kmen zanikne, nebo vyšleme tři odvážné chlapce hledat pomoc.
Rozhodl jsem se pro druhou možnost.
Vyšleme ty nejodvážnější z vás. Eldara a jeho dva věrné druhy Vateka a Wiliema. Na cestu dostanou toulce, které jsou opřeny zde o velký kámen. V nich naleznou Šarlatový meč, Pětilistou růži a Červenou pečeť.Všichni tři jsou od této chvíle Velkou trojkou.
Všem třem pokynul aby jej následovali. Ostatní chlapci se na ně dívali a v jejich očích cítili velkou podporu .
Došli až k velké bráně na kraji jejich osady. Drej se rozhlédl po kraji. Otočil se k trojce svých hochů. "Vydáváte se na dlouhou pouť. Věřím, že se na své cestě hodně přiučíte a potkáte plno zajímavých lidí. Ale nezapomeňte na to, že každou chvíli, kterou v tom velkém světě prožijete jste pořád KLUCI ZLATÉHO SKARABEA.
Teď běžte." Drej domluvil a v očích měl slzy.
"My tě nezklameme," dodal Eldar a celá Velká trojka vykročila pravou nohou společně vstříc svému poslání.
Eldar, Vatek a Wiliem se stále drželi lesní cesty. Ve chvíli, kdy se začalo stmívat a bylo načase se někde utábořit, vyšli z hlubokého lesa. Eldar si všiml, že v dálce je kouř. Ukázal jej ostatním. Rozhodli se, že se tam zajdou podívat a třeba najdou dobré útočiště na dnešní noc. Tam však uviděli starého muže oblečeného v bederce neurčité barvy. Seděl u svého srubu a když chlapce uviděl, pokynul jim aby šli dále.
Muž mluvil jim neznámým jazykem. Přesto mu rozuměli.
Po večeři jim ukázal místa na spaní a chlapci ihned ulehli, aby mohli brzy ráno vyrazit. Vatek a Wiliem hned usnuli ale Eldar byl vzhůru. Bál se usnout. Měl strach, že se mu jeho sen vrátí. V hlubokých myšlenkách ale nakonec přesto usnul. Opět se mu zdál ten sen, který ho tolik každou noc děsil. Stál sám uprostřed lesa. Viděl Vateka a Wiliema přivázané u dvou stromů. Chtěl jim pomoci, ale nemohl se ani pohnout. Snažil se, ale nešlo to.
Po chvíli uviděl rudého šamana jak míří k jeho přátelům. Jeho pomocníci nesli vzácné symboly Kluků Zlatého skarabea.
Šaman se postavil naproti Wiliemovi. Sáhl do svého vaku a vytáhl hrst červeného prášku a foukl mu jej do jeho tváře. Stejně tak i Vatekovi. Jejich hlavy poklesli na jejich hruď. Šaman si vzal Šarlatový meč a pokynul svým pomocníkům, aby pečeť i růži položili na nedaleký pařez. Když přišel k pařezu rozmáchl se s mečem a sekl po pečeti a růži. Oba symboly se rozlétly na dva kusy.
"Teď nadešla má chvíle vítězství. Všechny kmeny se podřídí pod mou vládu." Pronesl šaman vítězně.
Eldar se s výkřikem probudil. Byl úplně zpocený.
Ve srubu bylo nezvykle ticho.
Vatek ani Liliem s ním v místnosti nebyli.
Když vešel do hlavní místnosti, jejich hostitel tam nebyl. Jen na stole uprostřed místnosti ležela malá černá krabička.Na jejím víčku byla zlatě vyvedená písmena JK. Po dlouhém váhání ji uchopil do svých rukou, ohlédl se, zda nikdo nejde a otevřel ji. A uviděl něco, co ho překvapilo. V krabičce byla levhartí bederka.
Překvapeně se na ni díval a pak náhle pochopil.
Když jsem před několika lety začínal v kmeni, jeho příběh byl první, který slyšel. Ta písmena na krabičce jistě znamenají počáteční písmena jeho jména mezi Kluky Zlatého skarabea.
JK - to je určitě Jack Kromvel, chlapec uvězněný v kruhu z dvanácti kamenů, osamělý poutník, který toužil po dobrodružství. Proto z kmene odešel a když se chtěl před pár lety vrátit, doslechl se o krušných časech kmene. To ho odradilo. Proto zůstal tady, mluví cizí řečí a proto taky nenosí levhartí bederku.
Pod bederkou ale ještě něco bylo.Úzký pruh bílé látky, spíše jako čelenka s podivnými symboly nakreslenými v její čelní části. Nikdy ty symboly neviděl a neuměl je ani přečíst.
Všechny věci, bederku i bílou čelenku vložil zpět do černé krabičky.
Všiml si, že je tu sám.
Rychle prolétl celý srub ale ten byl prázdný. Jejich toulce byli prázdné a Eldar začal mít zlé tušení. Vyběhl ven a rozhlédl se. Na blízkém keři si všiml kousku rudé látky. Přesně takové, jako nosí rudý kmen. Byl si jistý, že se jeho sen naplnil. Byl si jistý, že jsou jeho přátelé v nebezpečí. Rozeběhl se do lesa. Věděl, že kamarádi potřebují jeho pomoc. A že on, Eldar z kmene Kluků Zlatého skarabea je musí zachránit i kdyby za jejich záchranu měl položit život. Stejně tak jako by oni položili svůj za něho i za celý kmen Kluků Zlatého skarabea.
Poklad posledního přání
Devatenáctý příběh hochů Zlatého skarabea-rok 2012
Eldar běžel lesem jako smyslů zbavený. Jeho přátelé, ty nejbližší co vůbec měl, jsou někde v nebezpečí. Dřevěný srub Jacka Kromvela byl už hodně daleko za jeho zády, když se zastavil.
Musel přemýšlet.
Červený útržek látky i jeho kruté sny mu dávali jedinou odpověď. Věděl, koho hledá, ale kam má jít ?
Přátele v tom přece nenechá.
V myšlenkách klouzali jeho oči po okolní krajině, když si všiml sotva znatelného zlomeného stébla polní trávy. Udělal pár kroků a další a další stéblo.
Je to cesta za ztracenými přáteli, nebo jen ubohá past ?
To přece musí risknout. Rozeběhl se.
Po několika hodinách už jen obtížně rozeznával zlámaná stébla. Začalo se šeřit. Bude muset počkat až do rána. Tma začala houstnout, když si povšiml slabé záře v dálce mezi stromy. Musel jít opatrně. Poslední část cesty se musel plížit.Chtěl být, co nejblíž ohni.
Před sebou ve světle velkého ohně uviděl to, co vídával ve svých snech. Vatek i Wiliem byli připoutáni ke stromům, jejich vzácné symboly meč, růže i pečeť leželi na zemi nedaleko od nich a všude bylo opravdu hodně rudě pomalovaných hochů.
Eldar byl natolik zaměstnám svým pozorováním, že zapomněl na ostražitost. Proto si ani nevšiml, jak se k němu zezadu blíží z temnoty shrbená postava. Nestačil ani vykřiknout, když ta postava na něj skočila a v té samé chvíli mu rukou zakryla ústa.
Bránil se až do chvíle, než zjistil, že to je Jack Kromvel.
Rukou mu naznačil, aby se s ním odplížil dál od nepřátelského ležení.
Eldar pochopil, že právě Jack je ten, kdo mu nechával značky, aby nalezl své přátele.
Dokonce měl na sobě levhartí bederku a vše nasvědčovalo tomu, že Jack Kromvel se opět cítí být Klukem Zlatého skarabea.
Šli tiše, jen Jack šeptem vysvětloval to, co vysvětlit bylo třeba.
" Drej vás všechny poslal zachránit váš skvělý a starý kmen Kluků Zlatého skarabea. To lze ale jen ve chvíli, kdy budete všichni nerozluční kamarádi, budete svému kmeni neskonale věrní a budete přivádět své kamarády, aby posílili vaše řady. Zde v ruce mám bílou čelenku s nakresleným znakem. To je tajný symbol Kluků Zlatého skarabea. Je to symbol Posledního přání. Opravdu poslední, další už mít nebude. Proto je potřeba si přání pořádně rozmyslet."
Zastavili se na malém paloučku, zalitém měsíčním světlem.
Eldar si sedl na zem. Zavřel oči. Cítil, jak mu Jack Kromvel uvazuje čelenku se znakem symbolu posledního přání. Přemýšlet vůbec nemusel. Celých několik posledních měsíců si nepřeje nic jiného.
CHCI, ABY BYLO VŠECHNO JAKO DŘÍV !!!
Ozvala se velká ohlušující rána.
Po chvíli přiběhli na palouk dva chlapci. Vatek a Wiliem. V ruce měli meč, růži a pečeť. Na zemi uviděli ležet svého nejlepšího kamaráda Eldara.
Nerozuměli tomu, měli v očích řadu otázek.
Vše bylo zalité měsíčním světlem.
A - Oba ale nějak tak tušili, že je konec. Tady už jim asi nepomůže ani meč, ani růže a ani pečeť. Eldara, svého přítele si navždy nechají ve svých srdcích. To je konec Kluků Zlatého skarabea.. Podle zvyku jejich kmene navršili na Eldarovo tělo kamení a vytvořili mohylu, do které uložili i jejich symboly. Na památku jejich nejlepšího přítele, na památku Kluků Zlatého skarabea.
Měsíc ještě naplno svítil, když Vatek a Wiliem odcházeli. Nevěděli kam půjdou, ale šli.
Stačilo pár minut, než se ztratili ve tmě mezi stromy. Ještě chvilku bylo slyšet vzdálené praskání větviček.
Potom už se všude jen rozhostilo naprosté ticho.
B - Oba chlapci se vrhli k Eldarovi, který tu ležel bez známek života. A pokoušeli se ho oživit. Po dlouhé době, kdy už mysleli, že jejich snaha bude marná se Eldar pohnul. Netrvalo potom moc dlouho, postavil se na nohy a přivítal se s nimi.
" Tak chlapci, čeká nás spoustu práce, věrnost, přátelství a nový kamarádi. Vše je jako dřív!! Tam daleko v lesích na nás čeká Drej a celý náš kmen Kluků Zlatého skarabea. Pojďme!
A chlapci vyrazili k domovu.
Strašně moc se těšili.